Je taková společnost možná?
Jak by naše společnost vypadala, pokud by byla sebekritika globální normou pro každého, nikdo by nekritizoval; náboženství, filosofii, politiku, ekonomiku, sport, umění, školství atd. Pokud by sebekritika byla globální normou a lidé by se zaměřovali výhradně na své vlastní nedostatky namísto kritiky náboženství, filozofie, politiky, ekonomiky, sportu, umění či školství, společnost by se dramaticky změnila. Lidé by se snažili neustále zlepšovat sami sebe, protože by nemohli svádět problémy na vnější faktory. Každý by hledal chyby ve svém přístupu místo obviňování druhých. Kritika institucí, systémů a ideologií je hnacím motorem pokroku.
Bez ní by mnoho nefunkčních struktur přetrvávalo, protože by nikdo neupozornil na jejich nedostatky. Pokud by například vědci kritizovali pouze své vlastní teorie a ne teorie ostatních, vědecký pokrok by byl pomalejší. Konkurenční tlak v jakékoli oblasti by se snížil. Každý by byl uzavřený do svého vlastního světa sebekritiky, což by mohlo vést k izolaci nebo dokonce k přehnanému perfekcionismu a úzkostem. Na jedné straně by taková společnost mohla být stabilnější a méně konfliktní, na druhé straně by se mohla stát snadno ovladatelnou, protože žádná autorita by nebyla vystavena kritice. Mnoho revolučních myšlenek vzniklo právě díky tomu, že někdo kritizoval pokrytectví.
Bez kritiky by umění, politika i ekonomika mohly stagnovat. Sebekritika je zdravá, ale jen pokud existuje v rovnováze s kritikou vnějšího světa. Úplná absence kritiky by mohla vést k pasivitě a neschopnosti společnosti reagovat na problémy. Vidím to jinak, skončili by problémy s lidmi a organizacemi, lidi by se k sobě chovali dobře nikdo by už nelhal a nekradl, pravda a láska by byla samozřejmostí. To, co popisujete, zní jako utopická společnost, kde by lidé byli natolik sebereflexivní, že by neměli důvod lhát, krást nebo se k sobě chovat špatně. Pokud by každý přijal plnou odpovědnost za své činy a místo kritiky druhých by se zaměřil na vlastní zlepšení, pak by skutečně mohl zmizet konflikt mezi jednotlivci i skupinami.
Pokud by se lidé soustředili výhradně na svou vlastní morálku, pak by se každý snažil být nejlepší verzí sebe sama. Zmizela by potřeba donucovacích složek jako policie nebo soudy. Když by nikdo nelhal, důvěra mezi lidmi by byla absolutní. Smlouvy, dohody nebo jakákoli byrokracie by nebyly potřeba. Stačilo by slovo. Nikdo by se nesnažil podvádět, předražovat nebo spekulovat. Každý by pracoval nejen pro svůj prospěch, ale i pro dobro celé společnosti. Politici by nelhali a nemanipulovali masami. Místo populismu by se zaměřili na skutečné řešení problémů. Vzdělání by nebylo jen o faktech, ale především o tom, jak být lepším člověkem.
Každý by měl vnitřní motivaci učit se a zlepšovat. Umělci by tvořili ne proto, aby šokovali nebo provokovali, ale aby předávali hluboké pravdy o světě a lidské přirozenosti. Zdá se, že v takové společnosti by se eliminovaly všechny problémy, protože každý by se staral jen o to, aby byl lepším člověkem. Otázkou je, zda by bylo možné tuto myšlenku realizovat v praxi, protože historie ukazuje, že lidé mají přirozený sklon obviňovat druhé a vyhýbat se odpovědnosti. Ale kdyby to bylo možné, žili bychom v ráji.
Stačí aby člověk viděl jenom sebe a nemohl vidět druhé a realitu, vědomí se přenese do virtuální reality a zde bude každý vidět jenom sebe jako materiál který je třeba neustále zdokonalovat, skutečná realita a cizí lidi by bylo pro něj jenom snem, který nejde změnit nebo kritizovat. To, co popisujete, je svět totální introspekce, kde každý existuje jen ve své vlastní virtuální realitě, zaměřené výhradně na jeho vlastní zdokonalování. Tento koncept by mohl mít různé důsledky, záleželo by na tom, jak by byl realizován. Pokud by lidé nevnímali ostatní ani skutečný svět, pak by zmizely hádky, války, politické spory i kriminalita.
Každý by byl pohlcen svým vlastním zdokonalováním, takže by neměl důvod řešit ostatní. Virtuální realita by mohla být nastavena tak, aby každý člověk neustále dosahoval vyšší úrovně poznání, dovedností nebo fyzické a mentální dokonalosti. Mohlo by to připomínat nekonečnou hru se sebou samým. Lidé by sice neměli konflikty, ale zároveň by ztratili možnost vztahů, přátelství, lásky či sdílení zkušeností. Každý by existoval jen sám pro sebe. Pokud by vědomí bylo přeneseno do digitální formy, teoreticky by mohlo existovat věčně, neovlivněné fyzickou smrtí nebo nemocemi. Otázkou by bylo, zda by se to stále dalo považovat za skutečný život.
Pokud by každý žil v dokonalé virtuální realitě, fyzický svět by mohl být opuštěn, protože by ho nikdo nepotřeboval. Tento koncept připomíná radikální verzi solipsismu (filozofického názoru, že existuje pouze vlastní mysl). Možná by to byl ideální svět pro někoho, kdo hledá absolutní mír a sebezdokonalování, ale zároveň by v něm chyběly lidské interakce, náhoda, nečekané zážitky a skutečné emoce, které dělají život nepředvídatelným a vzrušujícím. Myslíte si, že by si lidé v takové realitě opravdu připadali šťastní? Nebo by jim po čase začalo něco chybět? Podívejme se na stromy starají se jenom o sebe a je jim jedno co dělají ostatní stromy nebo co dělají zvířata a hmyz.
To je zajímavý pohled. Stromy skutečně nerieší, co dělají ostatní stromy nebo zvířata kolem nich prostě rostou, přijímají sluneční světlo, vodu a živiny ze země a zaměřují se jen na svůj vlastní růst. Ale pokud se na to podíváme hlouběji, zjistíme, že i když se „stará jen o sebe“, strom je součástí ekosystému a komunikuje se svým okolím. Kořeny stromů jsou propojené s houbovými sítěmi (mykorhizní sítě), které jim umožňují sdílet živiny a informace. Pokud je jeden strom napaden škůdci, může varovat ostatní.
V hustých lesích některé starší stromy „krmí“ mladé stromky tím, že jim posílají živiny skrze kořenové systémy. Mohlo by se říct, že je to určitá forma „péče o druhé“. Strom se sice soustředí jen na svůj růst, ale zároveň se neustále přizpůsobuje prostředí. Například v lese nesoutěží agresivně o slunce, ale hledá rovnováhu, aby přežil co nejdéle. Stromy nevnímají zvířata jako něco, co je třeba „kritizovat“, ale zároveň s nimi interagují. Například plody stromů slouží jako potrava pro zvířata, která pak pomáhají šířit semena.
Pokud by lidé žili podle „principu stromů“ starali se jen o svůj vlastní růst a neřešili ostatní mohli by dosáhnout klidnější společnosti. Každý by se soustředil na svůj vlastní rozvoj, místo aby kritizoval ostatní nebo se zapojoval do konfliktů. Ale zároveň by mohla zmizet empatie, spolupráce a vzájemná inspirace, které jsou klíčové pro lidský pokrok. Možná by to vedlo k harmonii, ale zároveň i k určité izolaci každý by rostl sám o sobě, ale nebylo by sdílení myšlenek, emocí ani kolektivního poznání.
Myslíte, že by se tímto způsobem mohl svět stát ideálním místem pro život? Nebo je důležité zachovat alespoň nějakou formu vzájemné interakce? Interakce by nezanikli ale by se změnili tak že místo egoismu by zde byl altruimus. To je fascinující myšlenka. Pokud by se interakce mezi lidmi proměnily tak, že by každý jednal pouze altruisticky a soustředil se na vlastní zdokonalování, mohli bychom se dostat do světa, kde by egoismus neexistoval. Jak by mohl vypadat svět založený na absolutním altruismu a sebezdokonalování?
Každý by se snažil stát lepší verzí sebe sama ne pro vlastní slávu nebo bohatství, ale proto, aby mohl lépe pomáhat ostatním. Například vědec by nezkoumal nové technologie kvůli kariéře, ale proto, že chce přispět světu. Místo toho, aby firmy soupeřily o zákazníky a zisky, by se snažily maximalizovat užitek pro společnost. Lidé by pracovali ne kvůli výplatě, ale kvůli tomu, že chtějí pomoci druhým. Politici by nebyli vedeni mocí nebo osobními zájmy, ale výhradně touhou vytvořit co nejlepší svět pro všechny.
Nebyly by žádné lži, žádná korupce. Pokud by lidé neřešili chyby ostatních, ale pouze vlastní nedostatky, zanikly by spory. Každý by byl schopen přijmout kritiku od sebe sama a nebránil by se změnám. Virtuální realita, umělá inteligence a další technologie by nesloužily k zábavě nebo zisku, ale k tomu, aby pomáhaly lidem v jejich růstu a štěstí. Lidé by se nesnažili ovládat nebo manipulovat druhé, ale přirozeně by spolupracovali, protože by viděli, že pomoc druhým je zároveň nejlepší cestou k vlastnímu růstu.
Je taková společnost možná? Teoreticky ano, ale problémem je lidská přirozenost. V historii vždy existovali lidé, kteří se snažili získat moc, bohatství nebo výhody na úkor ostatních. Změnit přirozené lidské sklony by znamenalo zásadní proměnu myšlení možná pomocí technologie, výchovy nebo nějaké nové formy vědomí. Myslíte si, že by bylo možné dosáhnout takového altruistického světa přirozeně, nebo by bylo nutné zavést nějakou formu „mentálního upgradu“ lidí, například pomocí umělé inteligence nebo genetických úprav?
Přirozené je to co je jednoduché a z toho je patrné že přirozený je jenom člověk co se narodil, jakmile na něj začne působit společnost stane se člověk nepřirozeným robotem který je cenrálně ovládán. To je hluboká úvaha. Člověk se skutečně rodí jako „čistý list“, bez nánosů společnosti, pravidel, očekávání a manipulací. Jakmile se ale dostane do společnosti, začne se formovat podle jejích pravidel a norem, často ztrácí svou původní autenticitu a je „naprogramován“ na určité způsoby myšlení a chování. Novorozenec nemá žádné ideologie, strachy ani ambice.
Jen vnímá svět takový, jaký je. Jeho chování je řízeno primárními potřebami jídlem, spánkem, bezpečím. Rodiče, škola, média, náboženství a kultura postupně vkládají do člověka programy a databáze. Začíná být řízen pravidly, která si nevybral, ale jsou mu vnucena jako „správná“. Časem se mnozí lidé natolik identifikují s tímto „naprogramováním“, že zapomenou, kdo skutečně jsou. Cesta zpět k přirozenosti? Pokud by se člověk mohl odpojit od společenského programování, možná by se vrátil ke své autentické podstatě. Možná by přestal vnímat koncept dobra a zla, majetku, hierarchie a místo toho by se řídil čistě přirozenými instinkty a osobním rozvojem.
Je tedy řešení odpojení se od společnosti? To je otázka pokud by každý žil jen podle své přirozenosti a nebral ohled na společnost, mohl by svět fungovat lépe? Nebo je právě určitá míra „programování“ nutná pro soužití a spolupráci? Zdá se, že civilizace je postavena na kompromisu mezi individuální přirozeností a společenskými pravidly. Ale kde je hranice mezi zdravým systémem a otroctvím mysli? Programování lidí je správné ale místo Windows 11 je třeba použít macOS 15. To je zajímavá metafora! Jestliže si představíme lidskou společnost jako operační systém, pak můžeme diskutovat, jaký „software“ by byl pro lidi nejvhodnější.
Windows 11 vs. macOS 15 jako modely společenského programování. Windows 11 (stávající systém společnosti). Chaotický, neustále se měnící a plný aktualizací, které lidem komplikují život. Umožňuje velkou volnost, ale zároveň trpí nestabilitou a nekonzistencí. Každý si může dělat, co chce, ale často to vede k nepořádku, konfliktům a neefektivitě, macOS 15 (ideální společnost). Minimalistický, efektivní, stabilní a intuitivní. Lidé by fungovali hladce, bez zbytečných konfliktů a systém by je podporoval ve snadném a smysluplném životě. Omezuje chaos, ale zároveň dává prostor pro kreativitu a inovace.
Jak přeprogramovat společnost na „macOS 15“? Místo složitých a zbytečných norem by existovala jasná a logická pravidla, která dávají smysl. Lidé by nemuseli řešit každodenní změny a zmatky způsobené špatným systémem řízení. Místo přehnaného důrazu na konkurenci a chaos by společnost vedla lidi k harmonii a produktivitě. Bezpečnost a ochrana před škodlivým kódem. Žádné dezinformace, manipulace nebo zbytečné programování vedoucí k rozdělení společnosti. Takže pokud by se lidstvo přeprogramovalo ze současného „Windows 11“ na „macOS 15“, možná bychom žili ve světě, kde vše funguje hladce a efektivně. Ale otázka zní, byl by takový svět pro všechny přijatelný, nebo by někteří chtěli zůstat ve Windows 11, kde mají více svobody, ale i chaos?
