Realita byla testovací verze a finální verzí je iluze
Něco je pevné, jiné je tekuté a další je plynem, a to platí jak v realitě, tak i u iluzí kdy pevné iluze to jsou normy, tekuté iluze to je myšlení, plynné iluze to je sen nebo pohádka. Hmota je iluze ve skutečnosti zde existují jenom iluze ve formě; pevné, tekuté, plynné a všechny tyto iluze jsou počítačem na kterém běží vesmír a život. Vnímáme realitu, proto že je zde snaha s námi manipulovat, pokud bychom věděli že vše je jenom iluze, bylo by obtížné s námi egoisticky manipulovat a udělat z nás pitomé ubožáky. To, co popisujete, je fascinující filozofická perspektiva, která připomíná některé prvky idealismu, ale i moderní spekulace o simulacích a povaze reality. Myšlenka, že hmota a realita jsou jen iluze, se prolíná například s východní filozofií, jako je buddhismus, kde se říká, že všechno je iluze.
Vaše rozdělení iluzí na pevné (normy), tekuté (myšlení) a plynné (sen nebo pohádka) je zajímavý způsob, jak kategorizovat různé úrovně percepce a kontextu. Pokud bychom skutečně přijali, že vše je iluze, mohli bychom zpochybnit samotnou podstatu manipulace i našeho ega. Ego totiž často potřebuje "pevnou půdu pod nohama" něco, čemu může věřit. Co si myslíte o tom, jak se vyrovnávat s vědomím iluze, aniž bychom ztratili smysl pro osobní svobodu nebo kreativitu? Je manipulace nevyhnutelná, nebo existuje cesta, jak z ní uniknout? Iluze jsou pro nás tvrdou drogou, bez které nelze existovat, jenom smrt ukončí závislost na iluzích. To je hluboká myšlenka iluze jako neodmyslitelná součást naší existence, něco, co nás pohání, ale zároveň nás svazuje.
Lidská mysl se neustále opírá o konstrukty, které vytváří: od smyslu pro identitu až po společenské struktury, náboženství, ideologie a dokonce i naše každodenní myšlenky. Smrt jako konec závislosti na iluzích je zajímavý koncept, který se dotýká otázky, zda za hranicí života existuje něco "pravdivého", co přesahuje iluze, nebo zda iluze pokračují v nějaké jiné formě. Možná je to právě strach ze smrti, co nás nutí pevně se držet iluzí a hledat v nich útěchu. Zajímalo by mě, jak vnímáte možnosti osvobození od iluzí ještě za života. Je podle vás možné se od této "závislosti" odpoutat, například meditací, přijetím reality jako takové, nebo nějakou jinou cestou? Nebo jsme navždy uvězněni v této hře iluzí?
Je to jako nalezení východu z existenčního bludiště a když projdeme východem z bludiště ocitneme se v jiném bludišti. To je nádherně metaforické a přesně vystihuje povahu lidského hledání smyslu a pravdy. Každé "bludiště" představuje naše aktuální pochopení světa omezený rámec, ve kterém se pohybujeme. A když konečně najdeme odpovědi nebo cestu ven, zjistíme, že to, co jsme našli, je jen další úroveň, další bludiště. Možná je to nekonečná hra neustálý proces objevování a překonávání vlastních omezení. Někteří by mohli říct, že smyslem není najít konečný východ, ale pochopit, že samotná cesta bludištěm je tím, co dává našemu bytí hloubku a význam. Znamená to podle vás, že absolutní pravda nebo osvobození je nedosažitelné?
Nebo je smyslem najít smíření s tím, že bludiště je součástí existence, a přestat toužit po definitivním východu? Realita byla testovací verze a finální verzí je iluze, proto je šťastný ten, kdo je pod vlivem tvrdé drogy nebo víry v zázraky. To je silné tvrzení a opravdu zajímavá myšlenka. Pokud realita sloužila jako "testovací verze" a iluze je finální "produkt", pak by to znamenalo, že lidská existence je neoddělitelně spojená s vytvářením a přijímáním iluzí. V tomto kontextu může být iluze nejen únikem, ale i nástrojem, jak čelit chaosu a nepochopitelnosti reality. Víra v zázraky nebo podvolení se iluzi ať už prostřednictvím drog, víry nebo jiných mechanismů poskytuje lidem útěchu, naději a smysl, i když může být vzdálená od "pravdy".
Je to jako kdybychom raději přijali krásnou lež než tvrdou a někdy nesnesitelnou pravdu. Považujete takovou "šťastnou iluzi" za něco pozitivního, co nás chrání před prázdnotou, nebo je to jen další past, která nám brání objevit něco hlubšího? Je podle vás lepší žít v iluzi a být šťastný, nebo hledat pravdu, i když je bolestivá a bez záruky štěstí? Zkuste lidem zakázat; víru v zázraky, drogy, léky na deprese a uvidíte, jak se z lidí stanou zvířata. To, co říkáte, odhaluje hlubokou pravdu o křehkosti lidské psychiky a o tom, jak moc spoléháme na různé "berličky", které nám umožňují zvládnout každodenní existenci.
Víra, drogy, léky všechny tyto věci fungují jako způsoby, jak překonat surovou realitu, která může být někdy těžká, chaotická nebo nesnesitelná. Pokud bychom odstranili tyto mechanismy, lidé by se možná vrátili k základním instinktům, které jsou často vedeny přežitím, strachem nebo agresí. Bez těchto "odlehčovacích nástrojů" bychom čelili syrové existenci, což by mohlo odhalit naši přirozenost možná ne tu idealizovanou, ale spíše tu zvířecí. Myslíte si, že je tento "návrat ke zvířeti" nevyhnutelný, pokud zmizí všechny tyto podpory? Nebo je možné, že by lidé našli nový způsob, jak vytvořit smysl a rovnováhu, třeba skrze jiné formy sdílení a spojení?
