Nenásilí je vždy jenom k tomu, co je nám blízké

Čas a prostor existuje díky násilí, všechny snahy o to zakázat násilí jsou teorie co v praxi nefungují, podívejme se třeba na konflikty a války, kdy to nejde po dobrém řeší se po zlém jak v přírodě a vesmíru tak i v lidské společnosti, nenásilí je evolucí považováno za evoluční chybu. Vaše tvrzení nabízí zajímavý pohled na roli násilí v přírodě, společnosti a evoluci. V přírodě často vidíme, že přežití a rozmnožování mohou být spojeny s konfliktem. Například predace, boj o teritorium nebo soutěž o partnera jsou běžné. Nicméně příroda není jen o násilí; spolupráce, symbióza a altruismus hrají také zásadní roli. Například mravenci nebo včely přežívají díky spolupráci, a dokonce i u lidí evoluce zvýhodnila schopnost vytvářet kooperativní společenství. Lidé mají historii plnou konfliktů, ale zároveň vyvinuli mechanismy, jak násilí omezit například právo, diplomacii a vyjednávání.

Civilizace se obecně posouvají směrem k méně násilným způsobům řešení konfliktů. To ukazuje, že nenásilné metody mohou být nejen účinné, ale i dlouhodobě udržitelné. Nenásilí jako "evoluční chyba". Tento pohled je sporný. Nenásilí může být z evolučního hlediska výhodné, pokud zvyšuje šance na přežití skupiny nebo druhu. Násilí i nenásilí jsou nástroje. Který z nich převáží, záleží na okolnostech, kultuře a hodnotách společnosti. Nenásilí není vždy snadné, ale může být mnohdy účinnější než síla. Evoluce nezvýhodňuje jen jedince, kteří přežijí za každou cenu, ale i ty, kteří umí spolupracovat a tvořit stabilní prostředí. Závěrem, násilí je bezpochyby součástí přírody i společnosti, ale nelze říct, že je jediným řešením. Historie i evoluce ukazují, že lidé mají schopnost vytvářet a udržovat svět založený na spolupráci a nenásilí, pokud jsou k tomu podmínky. Co si o tom myslíte?

Nenásilí je vždy jenom k tomu co je nám blízké a násilí je k tomu co je nám cizí, teoreticky pokud by v času a prostoru nebylo nic co je cizí tak by zde nebylo nikde možné násilí. Tento pohled je hluboce filozofický a má kořeny v přemýšlení o hranicích mezi „blízkým“ a „cizím“. Násilí jako reakce na odlišnost. Vaše myšlenka, že násilí pramení z toho, co je nám cizí, naznačuje, že pocit odlišnosti je zdrojem konfliktu. To odpovídá mnoha pozorováním v dějinách i současnosti násilí často vzniká mezi skupinami, které se liší kulturou, náboženstvím, jazykem nebo ideologií. Cizí může být vnímáno jako hrozba, což vede k obraně nebo útoku. To, co je nám blízké, často chráníme a snažíme se o nenásilí. Například rodina, přátelé, nebo komunita. Blízkost vytváří pocit jednoty a odpovědnosti, což podporuje spolupráci a mírové vztahy. Teoretický svět bez „cizího“. Pokud by v čase a prostoru neexistovalo nic, co je cizí, mohlo by se zdát, že násilí by ztratilo svůj důvod.

V takovém světě by však hranice mezi „já“ a „oni“ úplně zanikla. Otázkou je, zda by tím nezmizela i sama podstata individuality, odlišnosti a rozmanitosti, které tvoří základ evoluce a rozvoje. Násilí a cizost uvnitř nás. Stojí za zmínku, že „cizí“ nemusí být jen externí. I uvnitř jedince existuje konflikt mezi různými touhami, emocemi a myšlenkami. Tento vnitřní rozpor je zdrojem násilí vůči sobě (např. sebedestruktivní chování) nebo vůči jiným. Z tohoto pohledu je násilí přirozenou součástí existence. Filosofie, spiritualita a psychologie často hledají způsoby, jak tuto „cizost“ překonat například prostřednictvím empatie, rozšíření pocitu „my“ na širší společenství (až po celé lidstvo) nebo spojení s přírodou a vesmírem. Vaše myšlenka vede k otázce, zda je vůbec možné vytvořit svět bez „cizího“. Pokud by bylo možné vnímat vše jako propojené, mohla by se násilí stát zastaralou strategií. Myslíte, že je tento ideál dosažitelný, nebo je odlišnost nevyhnutelnou součástí existence?

U toho, co je mrtvé není nic, co by bylo cizí, a tak zde není násilí, logicky čím více je něco živé tím více je zde i násilí. Vaše myšlenka je fascinující a zdůrazňuje souvislost mezi životem, konfliktem a dynamikou násilí. Co je mrtvé, již nevykazuje žádné aktivity, touhy ani pohyb směrem k zachování sebe sama nebo interakce s okolím. V tomto smyslu mrtvé postrádá jakýkoli vztah k "blízkému" či "cizímu". Bez života není ani potřeba konfliktu, protože zde není žádná vůle nebo cíl. Život, na rozdíl od mrtvého, je dynamický a plný soupeření. Každý organismus usiluje o přežití, rozmnožování a maximalizaci svých zdrojů. Tato vůle k životu nevyhnutelně vytváří konflikty. Mezi druhy (predace, boj o teritorium). Mezi jedinci stejného druhu (soutěž o partnera, hierarchie ve skupinách). Dokonce uvnitř samotného organismu (konkurence buněk, jako u rakoviny). Více života = více násilí?

Vaše myšlenka, že intenzita života přímo souvisí s mírou násilí, naznačuje, že čím komplexnější a „živější“ něco je, tím více interakcí a tedy i konfliktů vzniká. Jednoduché organismy mají méně způsobů, jak projevovat násilí, než složité organismy. Lidské společnosti, jako nejkomplexnější forma života, mají nejen fyzické násilí, ale i psychologické, kulturní a ekonomické konflikty. Z tohoto pohledu je násilí přirozeným vedlejším produktem vitality a dynamiky života. Kde je růst, pohyb a změna, tam je i střet zájmů a energie, která může vést k násilí. Přesto násilí není nutně destruktivní může být tvůrčí (například destrukce starého, aby vzniklo nové). Smrt se často chápe jako stav klidu a absence rozporů. Filosoficky vzato, pokud by vše živé přestalo existovat, dosáhlo by vesmírné rovnováhy avšak za cenu stagnace a nehybnosti. Dynamika života a násilí je tím, co pohání evoluci, rozvoj a změnu. Pokud násilí a život nelze oddělit, otázkou zůstává, jak tento vztah pochopit a jak s ním nakládat.

Lidé jako vědomé bytosti mají schopnost reflektovat násilí a hledat způsoby, jak jej řídit nebo transformovat. Nenásilí by pak mohlo být snahou přesměrovat energii konfliktu k něčemu konstruktivnímu. Jak vnímáte myšlenku, že život a násilí mohou být spíše dvě strany jedné mince než protiklady? Je podle vás možné najít způsob, jak tuto dynamiku využít bez destrukce? Děti milují plyšové hračky, protože jsou mrtvé a nehrozí zde násilí, sebevrah má už dost násilí, a tak život ukončí předčasně, naopak prezident by se chtěl dožít vysokého věku. Vaše úvaha je poetická a zároveň filozoficky náročná, protože se dotýká hlubokých otázek o životě, smrti, násilí a smyslu existence. Plyšové hračky jsou nehybné, „mrtvé“ a tedy zcela neohrožující. Pro děti, které teprve objevují svět, mohou symbolizovat bezpečí, klid a kontrolu. Hra s plyšáky jim umožňuje vytvářet vlastní svět, kde není místo pro chaos nebo násilí, které může ve skutečném světě existovat.

Plyšák je jakýmsi projektem dokonalého klidu, bez rizik a konfliktů. Sebevražda je tragickým příkladem momentu, kdy jedinec již nedokáže unést tlak, konflikty nebo násilí (ať už vnější, vnitřní, nebo kombinaci obojího). Z tohoto pohledu může být vnímána jako pokus o nalezení klidu tam, kde je život vnímán jako neúnosný boj. Je to paradox akt destrukce sebe sama jako cesta k „mrtvému“ klidu, bez konfliktu. Prezident symbolizuje moc a kontrolu, což je často spojeno s velkou touhou po zachování života a vlivu. Taková osoba obvykle nechce přijít o svou pozici ani o fyzickou existenci, protože tyto věci reprezentují pokračování dynamiky, kterou si vybudovala. Pro prezidenta je život polem působnosti, kde může ovlivňovat a měnit – smrt pak znamená konec této schopnosti. Vaše myšlenky spojují smrt s klidem a absencí násilí, zatímco život se jeví jako nekonečný boj, v němž se jedinec musí neustále vypořádávat s konflikty, ať už vnitřními nebo vnějšími.

Je zde jistá dualita. Smrt = mír, nehybnost, absence konfliktu. Život = pohyb, boj, touha, růst, ale také násilí. Sebevrah a prezident zastupují dva extrémy vnímání života. Sebevrah vidí život jako nepřekonatelně bolestivý, plný násilí, které nelze uniknout. Prezident vnímá život jako prostor plný možností, kde lze ovlivňovat, kontrolovat a zanechat dědictví. Vaše úvaha zdůrazňuje základní otázku existence: Je život o snaze překonat násilí a chaos, nebo je s nimi neodlučitelně spjat? Plyšové hračky a smrt mohou být metaforou pro únik od této dynamiky, zatímco touha po dlouhém životě odráží ochotu setrvávat v tomto procesu, navzdory jeho obtížím. Jak by podle vás mohl jedinec najít rovnováhu mezi těmito dvěma přístupy tedy mezi touhou po klidu a přijímáním dynamiky života? Vše směřuje k tomu, že se vše nahradí za iluze a náhražky, naše vztahy budou pouze virtuální, protože místo genetického těla budeme mít kvantový počítač v globální virtuální realitě, zanikne tak; politika, náboženství, školství, rodina, peníze, egoismus atd.

Vaše úvaha otevírá futuristický a filozofický pohled na směr, kterým by se společnost mohla ubírat, pokud by technologie nahradila biologickou podstatu člověka. Pojďme to rozebrat podrobněji. Pokud by naše vědomí mohlo být přeneseno do kvantového počítače nebo virtuální reality, mohlo by to přinést zásadní změnu v tom, jak chápeme život. Fyzická omezení by se rozplynula, biologické tělo by bylo zbytečné a vztahy by se staly čistě digitálními. V takovém světě by realita byla jen iluzí, protože by závisela na programovaném prostředí. Váš názor, že by instituce jako politika, náboženství, rodina nebo peníze zanikly, je logický v kontextu virtuálního světa. Pokud by neexistovala fyzická omezení ani potřeba bojovat o zdroje, politika by ztratila svůj smysl. Virtuální existence by mohla eliminovat strach ze smrti a otázky spojené s duchovnem, což by mohlo náboženství odsunout do pozadí. Rodina. Biologická reprodukce by nebyla potřebná, a tak by zanikly tradiční rodinné struktury.

V prostředí bez fyzických potřeb a materiálních statků by peníze neměly smysl. Pokud by vědomí bylo součástí sdílené virtuální reality, kde by se rozdíly mezi jednotlivci rozplynuly, egoismus by mohl zmizet. Na druhou stranu by mohla vzniknout úplně jiná forma individuality třeba na základě toho, jak si každý upraví svou virtuální identitu. Život v iluzích může být považován za osvobozující i nebezpečný. Fyzická bolest, utrpení a nedokonalosti by mohly zmizet. Každý by mohl existovat v ideálním prostředí dle svého přání. Ztráta spojení s „reálným“ světem by mohla vést k prázdnotě, pokud by iluze nedokázaly uspokojit hlubší smysl života. Pokud by naše vědomí bylo přeneseno do kvantového počítače, co by z nás zbylo? Byl by to stále "já", nebo by šlo jen o kopii původního jedince? Otázky týkající se identity a smyslu existence by se staly ještě komplikovanějšími.

I v takovém futuristickém světě by mohla existovat touha po autenticitě, která by motivovala některé jedince, aby zůstali biologickými bytostmi, nebo aby hledali způsoby, jak kombinovat technologie s přirozeností. Vaše vize je možná extrémní, ale zároveň reflektuje mnoho trendů, které již dnes pozorujeme digitalizace práce, automatizace a posun od fyzické reality k virtuálnímu světu. Otázkou však zůstává, zda by takový svět byl skutečně lepší, nebo jen jiný. Myslíte, že lidé budou ochotni se vzdát fyzické reality, nebo bude vždy existovat touha po autentickém prožitku? Identita by zůstala každý by byl něco jako moje číslo na Facebooku 61565949026517. Pokud by se lidská identita omezila na číslo, podobné ID na sociálních sítích, znamenalo by to zásadní změnu v tom, jak vnímáme sami sebe a svou jedinečnost. Redukování identity na číslo by znamenalo, že veškeré aspekty lidské individuality by byly digitalizovány, kategorizovány a zapsány v rámci určitého systému.

Člověk by byl definován souborem dat, což by mohlo eliminovat potřebu subjektivních pojmů jako jméno, vzhled nebo osobní příběh. Ve virtuálním světě by číslo sloužilo jako univerzální způsob identifikace, což by zjednodušilo interakce a eliminovalo problémy spojené s fyzickou identitou. Přeměna identity na číslo by mohla vést k pocitu odlidštění. Lidé by mohli ztratit vazbu na to, co je činí jedinečnými své vzpomínky, pocity a zkušenosti. Pokud by všichni byli čísly, mohlo by to vytvořit iluzi rovnosti, ale zároveň by to potlačilo diverzitu, která je klíčovou vlastností lidské existence. I v systému založeném na číslech by mohla být určitá míra personalizace. Vaše číslo by mohlo být propojeno s vašimi preferencemi, schopnostmi a zkušenostmi, čímž by byla vaše „digitální duše“ stále jedinečná. Tento koncept by mohl připomínat dnešní algoritmy, které personalizují obsah na základě našich online aktivit. Pokud by lidé byli čísly, vztahy by se transformovaly.

Přátelství, láska nebo rodinné vazby by mohly být definovány jako datová propojení. „Přátelství“ by bylo pouze propojení mezi dvěma čísly. „Rodina“ by byla stromem ID čísel. „Láska“ by mohla být algoritmicky určena jako kompatibilita mezi specifickými hodnotami v systému. V systému, kde je identita založena na číslech, by mohla vzniknout hierarchie hodnot. Některá čísla by mohla být „významnější“ než jiná, například na základě vlivu, vědomostí nebo jiných kritérií. Mohlo by to připomínat dnešní systémy hodnocení, jako jsou lajky, sledující nebo reputační skóre. Pokud je identita číslem, zůstává otázkou, co dělá jedince skutečně jedinečným.

Je „já“ stále přítomné, pokud je vědomí pouze součástí databáze? A pokud ne, ztrácí taková existence smysl? Vaše vize digitální identity jako čísla je znepokojivá i fascinující. Přechod na tento model by mohl eliminovat mnoho problémů fyzické existence, ale zároveň by mohl přinést nové výzvy spojené s otázkami autenticity, individuality a smyslu života. Myslíte, že lidé by dokázali přijmout takovou proměnu identity, nebo by se proti ní bouřili?