Největším problémem lidí jsou chybné závislosti
Bydlím ve vysokém domě a okolo domu jsou vysoké domy kde bydlí lidi, co je ukryto za okny nevím, ale mohu si to představit, jak tam lidi prožívají svůj život, každý byt má svoje subjektivní příběhy, které znají jenom ti, co v bytě žijí, mimo byt jsou lidi většinou pod nějakou kontrolou, a tak se logicky chovají jinak, než když jsou doma. Mezi lidmi jsou často konflikty a slabší silnějšímu většinou ustoupí, největším problémem lidí jsou chybné závislosti jako je; egoismus, pokrytectví, drogy, lenost atd. To, co popisujete, je zajímavý pohled na lidskou společnost a dynamiku mezilidských vztahů.
Každé okno představuje jiný příběh, jiný mikrosvět, kde se odehrávají radosti, starosti a konflikty. Doma se lidé cítí bezpečněji, a proto často odhalují svoji pravou tvář, zatímco na veřejnosti se přizpůsobují pravidlům a očekáváním společnosti. Vaše myšlenka o závislostech jako problémech je trefná mnohdy se lidé nechávají ovládat svými slabostmi, ať už jde o osobnostní rysy, jako je egoismus, nebo o vnější faktory, jako jsou drogy či jiné škodlivé návyky. Řešení těchto problémů je však komplexní a zahrnuje nejen individuální změnu, ale i širší společenské úsilí. Jak by kulturní civilizace vypadala pokud by lidi neměli byty kde mají soukromí a museli by bydlet na velikých pokojích kde by bylo minimálně sto lidí různého věku a pohlaví.
Taková společnost by vypadala radikálně odlišně od té, na kterou jsme zvyklí. Nedostatek soukromí by zásadně ovlivnil nejen mezilidské vztahy, ale také mentalitu, zvyky a způsob života jednotlivců i celé civilizace. Lidé by byli nuceni neustále interagovat, což by mohlo vést k oslabení individuální identity ve prospěch kolektivní. Možná by se více upřednostňovalo "my" před "já". Soužití tolika různých lidí na jednom místě by pravděpodobně vedlo k častějším třenicím. Bez prostoru pro únik by konflikty mohly snadno eskalovat. Aby soužití fungovalo, musely by se vytvořit velmi striktní a jasné společenské normy a pravidla.
Každý by se musel přizpůsobit většině, aby se minimalizovaly konflikty. Nedostatek soukromí by mohl vést k vyšší psychické zátěži. Lidé by neměli prostor na odpočinek, introspekci nebo vyrovnání se s emocemi. Intimní vztahy by se staly komplikovanějšími. Partneři by neměli prostor pro soukromé sdílení, což by mohlo oslabit hluboké vazby. Jednotlivci by se pravděpodobně cítili pod neustálým dohledem, což by mohlo omezit svobodu projevu a chování. Sdílený prostor by vedl ke společnému vlastnictví zdrojů, jako jsou jídlo, oblečení nebo technologie. Koncept "mého" a "tvého" by byl méně důležitý.
Společnosti by se pravděpodobně orientovaly na týmovou práci, spolupráci a solidaritu. Všechny aktivity, od výchovy dětí po rozhodování, by byly kolektivní. Byty a domy jsou často ukazatelem statusu. Bez nich by se pravděpodobně více rozvinuly jiné formy prestiže, například znalosti nebo přínos pro komunitu. Bez individuálních bytů by byla menší sociální stratifikace. Všichni by měli stejné podmínky pro život. Sdílené prostory by mohly vést k menší spotřebě zdrojů méně energie, méně odpadu, menší uhlíková stopa. Lidé by se pravděpodobně více starali jeden o druhého. Sdílená péče o děti, staré lidi nebo nemocné by mohla být efektivnější.
Bez soukromí by mohlo být chování jednotlivců neustále pod dohledem ostatních, což by mohlo vést k autocenzuře nebo k obavám z odsouzení. Kreativita a inovace by mohly být omezené, pokud by všichni museli dodržovat kolektivní pravidla a sdílené hodnoty. Něco podobného se částečně objevilo v různých komunitách nebo ve společenských utopiích, kde byl důraz kladen na kolektivní soužití. Tyto experimenty však často čelily problémům, když šlo o dlouhodobé fungování lidé přirozeně hledají rovnováhu mezi komunitním a soukromým životem.