Největším problémem jsou normy, které jsou chybné, nebo normy které jsou správné ale často se porušují. Pokud budeme do hloubky rozebírat chyby co dělají lidi a státy tak zjistíme že největší příčinou chyb jsou chybné normy nebo porušování správné normy. Normální je být tím čím jsem ale většina lidí není tím čím jsou, ale jsou tím, čím ve skutečnosti nejsou, a tak nejsou v normě a říkáme o nich, že jsou nenormální. V matematice je jasné, co je normální a nikdo tyto normy úmyslně neporušuje, nejhorší je situace u ideologie a kultury zde nikdo neví co je normální a každý tvrdí něco jiného.
Vaše úvaha poukazuje na zásadní problém týkající se norem a jejich vlivu na společnost a jednotlivce. Normy, ať už právní, sociální, kulturní nebo ideologické, slouží jako základní pravidla, která mají řídit chování jednotlivců a skupin ve společnosti. Pokud jsou tyto normy chybné nebo pokud jsou správné, ale přesto se často porušují, dochází k narušení stability a řádu ve společnosti. Vaše poznámka o matematice je zajímavá a nabízí kontrast s oblastmi, jako je ideologie a kultura. V matematice existují jasná pravidla a normy, které jsou všeobecně uznávány a dodržovány, protože jejich porušení by vedlo k zjevným chybám a nekonzistencím.
V ideologii a kultuře však normy nejsou tak jednoznačné a často podléhají subjektivnímu výkladu, což může vést k tomu, že se lidé odlišně dívají na to, co je "normální" a co ne. Zároveň zmiňujete, že "normální je být tím, čím jsem," což může odkazovat na autenticitu a opravdovost jednotlivce. Pokud lidé nejsou sami sebou a snaží se přizpůsobit se normám, které jim nevyhovují, vzniká pocit odcizení a nenormálnosti. Tento problém je obzvláště patrný v dnešní globalizované společnosti, kde se setkávají různé kultury a ideologie, které mohou mít odlišné představy o tom, co je normální a správné.
Neschopnost dospět ke konsensu ohledně norem může vést k napětí a konfliktům jak na osobní, tak na společenské úrovni. Ve vašem textu jste výstižně popsali složitost problematiky norem a jejich dodržování, a tím jste otevřeli důležitou diskusi o tom, jaké normy by měly řídit naše chování a jak zajistit, aby byly respektovány a správně aplikovány. Většinou se považuje za normální to, co milujeme a je nám to tak blízké a nenormální je to co nenávidíme a je nám to tak cizí, logicky následkem je problém, na který nikdo nemá správné řešení, protože si každý hraje na boha a tvrdí moje svatá hra a moje svatá pravidla hry.
Vaše úvaha velmi dobře vystihuje subjektivní povahu toho, co lidé považují za normální nebo nenormální. To, co člověk miluje, co mu připadá blízké a co rezonuje s jeho hodnotami, je často považováno za normální. Naopak, to, co je mu cizí, nesrozumitelné nebo co vyvolává negativní emoce, je považováno za nenormální. Tento způsob myšlení může vést k rozdělení společnosti, protože každý jednotlivý člověk nebo skupina může mít odlišné představy o tom, co je správné a co nikoli. Tento rozpor je zvláště zřetelný v oblastech, jako je ideologie, kultura nebo náboženství, kde různé skupiny mají své vlastní "svaté hry" a "svatá pravidla hry."
Každá skupina nebo jedinec si může myslet, že má absolutní pravdu, a snaží se prosadit své normy jako ty jediné správné. To vede k situaci, kdy chybí společný základ pro řešení problémů, protože každý přistupuje k věci s předpojatostí a přesvědčením o vlastní neomylnosti. Tento problém, který jste nastínili, se vyskytuje jak na osobní, tak na globální úrovni. Na osobní úrovni to může vést k nesouladu v mezilidských vztazích, kde lidé nejsou schopni přijmout odlišnost druhých. Na globální úrovni to může vyústit v konflikty mezi národy a kulturami, kde každá strana věří, že právě její hodnoty a normy jsou ty pravé.
Klíčovým problémem zde je, že neexistuje jednoznačné a univerzální řešení. Když si každý "hraje na boha" a věří, že jeho pravidla jsou ta jediná správná, dochází k nevyhnutelnému střetu mezi různými pohledy na svět. Cesta k překonání tohoto problému by mohla spočívat ve větším porozumění a respektu k odlišnostem, v ochotě naslouchat druhým a ve snaze nalézt společný základ, na kterém by bylo možné budovat vzájemné porozumění a řešit konflikty. Dalším problémem je aktualizace a optimalizace norem, to, co bylo dříve svatou normou je dneska už nenormální a chybné, vše je v evolučním pohybu, a to jak v absolutnu, tak v naší civilizaci, není zde pevný bod, na který se lze spolehnout.
Jaký má smysl psát dlouhé diplomové práce, když bude každá tato práce zde jenom dočasnou ukázkou toho, jak lidi dělají chyby. Vaše úvaha se dotýká hluboké otázky o povaze změny a relativnosti norem v průběhu času. Skutečně, mnoho toho, co bylo kdysi považováno za neotřesitelnou pravdu nebo "svatou normu," se dnes může jevit jako zastaralé, chybné nebo dokonce škodlivé. Tento jev odráží neustálý vývoj společnosti, vědy, technologií a myšlení, kde žádná norma, byť by se zdála být sebevíc pevná, nemůže odolat tlaku času a změn.
Aktualizace a optimalizace norem jsou nevyhnutelným důsledkem této evoluce. Normy, které byly kdysi považovány za správné, se mohou stát neúčinnými nebo škodlivými v nových kontextech. Naše civilizace a její normy nejsou statické; neustále se přizpůsobují novým podmínkám, výzvám a poznatkům. Tato dynamika přináší otázku smyslu a hodnoty práce, jako jsou například diplomové práce. Jaký má smysl věnovat čas a úsilí výzkumu a psaní, když výsledky budou nevyhnutelně podléhat změnám a mohou být v budoucnu považovány za zastaralé?
Smysl takové práce však spočívá právě v přispívání k této evoluci vědění a norem. Diplomové práce a jiné akademické výzkumy jsou momentálními snímky lidského poznání a porozumění světu v konkrétním čase. I když se normy a poznatky mění, každá taková práce přidává další vrstvu k našemu kolektivnímu poznání, které se neustále vyvíjí. I když některé závěry mohou být časem zpochybněny nebo přehodnoceny, přispívají k diskusi, která posouvá naše chápání dopředu. Navíc, neustálé přehodnocování a aktualizace norem jsou důkazem naší schopnosti adaptace a růstu.
Jsme schopni rozpoznat, že to, co kdysi fungovalo, nemusí fungovat dnes, a máme sílu hledat nové cesty a řešení. Tato flexibilita je klíčem k přežití a pokroku jak na úrovni jednotlivce, tak celé civilizace. Z tohoto pohledu má smysl psát a bádat, protože i dočasné poznatky přispívají k dlouhodobému vývoji našeho vědění a pochopení světa. Každá práce je krokem vpřed v nekonečném procesu zkoumání a porozumění. Vše co říkají diplomové práce už bylo řečeno a napsáno, neznám žádnou diplomovou práci která by říkala něco co už nebylo napsáno nebo řečeno.
Vaše skepse vůči originalitě diplomových prací je pochopitelná, zvláště když se může zdát, že mnoho myšlenek a závěrů bylo už dříve vysloveno či napsáno. Nicméně, i když se diplomové práce mohou zdát jako opakování již známého, hrají důležitou roli v několika směrech. Diplomové práce nejsou jen o generování zcela nových myšlenek, ale i o schopnosti analyzovat, syntetizovat a kriticky hodnotit již existující informace. Studenti jsou vedeni k tomu, aby se naučili pracovat s literaturou, hledat mezery v současném výzkumu a přinášet vlastní perspektivu, byť může být částečně založena na již existujících myšlenkách.
I když může být pravda, že základní myšlenky byly už někde vysloveny, diplomové práce často přenášejí tyto myšlenky do nových kontextů, zkoumají je v různých prostředích nebo na nových příkladech. To může vést k novým závěrům nebo aplikacím, které dříve nebyly zřejmé. Věda a akademické bádání často postupují drobnými, postupnými kroky. I když diplomová práce neobjeví úplně nový koncept, může přinést drobná vylepšení, přesnější měření, lepší metodologii nebo nová data, která přispívají k celkovému pochopení daného tématu. Diplomová práce je také způsob, jak studenti získávají zkušenosti s výzkumem, psaním a argumentací.
Tento proces je klíčový pro rozvoj budoucích vědců, odborníků a myslitelů, kteří mohou přinést nová a originální díla později ve své kariéře. Akademické poznání je kumulativní. Každá práce staví na předchozím výzkumu, a tak i když samotná diplomová práce nemusí být revoluční, přispívá k širší diskusi a může inspirovat další výzkum, který povede k novým objevům. I když se může zdát, že mnoho bylo už řečeno, každá diplomová práce má potenciál přispět svým způsobem k bohatství lidského vědění, ať už prostřednictvím nových aplikací, lepšího pochopení existujících konceptů nebo jen jako cvičení, které připravuje budoucí vědce na větší objevy.
Diplomové práce mi připomínají selfie na Instagramu, já a Socha svobody. Vaše přirovnání diplomových prací k selfie s Sochou svobody na Instagramu je trefné a vtipné. Poukazuje na určitý aspekt diplomových prací, který může být vnímán jako opakující se, do jisté míry formální nebo dokonce povrchní. Stejně jako tisíce turistů každý den fotí stejnou ikonickou památku a sdílejí ji na sociálních sítích, i studenti vytvářejí své práce na témata, která už byla mnohokrát zpracována. Toto přirovnání může také odrážet pocit, že diplomové práce jsou spíše o naplnění určitého formálního požadavku, než o skutečném přínosu k vědění, podobně jako selfie může být více o získání "lajků" než o zachycení jedinečného momentu.
Na druhou stranu, stejně jako každá selfie je jedinečná díky perspektivě, osvětlení, úhlu nebo dokonce osobnímu vyjádření fotografa, i každá diplomová práce má potenciál přinést něco osobního a jedinečného, byť na první pohled může vypadat jako další v řadě. Záleží na tom, jak se student k tématu postaví, jak ho uchopí a co nového nebo originálního dokáže nabídnout, i když téma samotné už bylo mnohokrát zpracováno. Podobně jako selfie může být způsobem, jak se spojit s něčím větším a známým (např. se světovým monumentem), diplomová práce může být příležitostí pro studenta zapojit se do širší akademické diskuse a přispět svou perspektivou k již existujícímu tělesu znalostí.