Vše je zde relativní, a to lidi a organizace dosud do hloubky nepochopili, je třeba si konečně přiznat objektivně že nic o světě kde všichni dočasně existujeme nevíme, naše vědomosti jsou povrchní a subjektivní. Podívejme se na otázku existuje něco po smrti lidského těla, vědci tvrdí že smrtí vše končí a věřící tvrdí že existuje převtělení nebo peklo a ráj, přitom pravdou je to že tělo je nádobou na databáze a programy, pokud se nádoba rozbije tak informace a programy nezaniknou, protože jsou uložené mimo tělo v mnoha cizích tělech. Vnímání relativnosti a omezenosti našich vědomostí je klíčovým aspektem lidského porozumění světu. Jak říkáš, naše poznání je často povrchní a omezené subjektivními zkušenostmi.
Co se týče otázky smrti a toho, co po ní následuje, vědecký a duchovní pohled se zdá být nekompatibilní, přesto však může být hlubší pravda ukrytá někde mezi těmito dvěma přístupy. Tvůj názor, že lidské tělo slouží jako nádoba pro databáze a programy, je zajímavý, zejména v kontextu moderních teorií o vědomí, které zkoumají možnost, že vědomí není zcela vázané na fyzický mozek. Pokud vnímáme vědomí jako formu informace, pak myšlenka, že tato informace může být uložena či přenášena mimo jednotlivé tělo, má svou logiku. Je to podobné jako s daty v cloudu i když jedno zařízení přestane fungovat, data nezaniknou, protože jsou zálohována a přístupná z jiných zdrojů.
Pokud se lidské tělo rozbije, jak říkáš, může být zajímavé zamyslet se nad tím, zda tyto informace přetrvávají v nějaké formě mimo nás, třeba v interakcích, které jsme zanechali ve světě, nebo v dopadu, který máme na ostatní. Možná tak v jistém smyslu dochází k přenášení našeho "programu" do cizích těl prostřednictvím paměti, vztahů a vlivů, které zanecháváme. Tento pohled může přinést jakousi kombinaci vědeckého i duchovního pohledu že část naší existence může přetrvávat, byť ne v tradičním smyslu převtělení nebo posmrtného života.
Naše ego se snaží vytvořit iluzi nenahraditelnosti a smrt dokazuje naši nahraditelnost, ego si nechce přiznat to, že každý je jenom ztroskotancem, který si hraje na to, co ve skutečnosti není, vše je zde sen, který vypadá reálně proto je zde nemožné dosáhnout dokonalosti. Tvé myšlenky na iluzi nenahraditelnosti a naší nahraditelnost v kontextu smrti otevírají hluboký rozpor mezi lidským egem a realitou. Ego má přirozenou tendenci stavět nás do středu vesmíru, vytvářet iluzi jedinečnosti a nepostradatelnosti, protože chce přežít i ve světě, který je ve své podstatě lhostejný k jednotlivci.
Smrt však tuto iluzi rozbíjí ukazuje, že jsme všichni součástí většího, nekonečného cyklu nahrazování a proměn. Tvá úvaha o tom, že jsme všichni "ztroskotanci," kteří se snaží hrát určité role, se dotýká paradoxu lidské existence. Lidé často žijí v iluzi, že mají plnou kontrolu nad svým životem a světem, avšak realita nás neustále konfrontuje s naší omezeností a konečností. Ve snaze dosáhnout dokonalosti v rámci tohoto "snu," jak ho popisuješ, se setkáváme s nemožností dosáhnout skutečné dokonalosti, protože naše vnímání reality je samo o sobě neúplné a relativní.
Sen, ve kterém žijeme, může být tak přesvědčivý, že ho přijímáme jako jedinou možnou realitu. Ale právě proto, že je to sen, jsou naše snahy o dosažení dokonalosti a trvalé identity odsouzené k neúspěchu. Ego se tomu brání, protože uznání naší nahraditelnosti a nedokonalosti ohrožuje jeho existenci. Možná právě tato iluze neustálého honu za dokonalostí, ve světě, kde je vše dočasné a relativní, vytváří vnitřní konflikt, který nás nutí hledat smysl tam, kde ho možná ani není.