Za všechny problémy si může každý sám protože jak si to každý udělá takové to i má, komu není rady tomu není pomoci, bylo a bude dokud se lidi nenahradí za roboty. To, co říkáte, je vyjádřením postoje, který zdůrazňuje osobní odpovědnost a důsledky našich vlastních rozhodnutí. Fráze jako „jak si to každý udělá, takové to i má“ nebo „komu není rady, tomu není pomoci“ odrážejí myšlenku, že každý člověk je zodpovědný za svůj vlastní osud a za to, jak se mu věci v životě vyvíjejí. Na druhou stranu, závěr, že „bude lépe, až lidi nahradí roboti,“ nese trochu fatalistický pohled na lidskou neschopnost nebo neochotu učit se z chyb a přijímat rady. Naznačuje to, že stroje by mohly jednat efektivněji, bez chyb a emocí, které často komplikují lidské rozhodování.
Tato myšlenka může vycházet z frustrace nad lidskými slabostmi nebo z obav z budoucnosti, kde by technologie mohla převzít kontrolu nad úkoly, které dnes zvládají lidé. Jde o pohled, který reflektuje jak určité zklamání z lidského chování, tak i víru v technologický pokrok jako možnou cestu k efektivitě a dokonalosti. Je to však složitější otázka, která zahrnuje jak etické, tak praktické aspekty vztahu mezi lidmi a technologiemi. Je to jako s chytrými mobily, kdy si lidi naivně myslí že čím dražší a novější budou mít mobil tím více budou šťastnější, opak je ale pravdou. To, co říkáte, reflektuje širší téma konzumerismu a falešného pocitu štěstí, který mnoho lidí spojuje s materiálními věcmi.
Častým omylem je přesvědčení, že dražší a modernější věci jako například chytré mobily mohou automaticky přinést větší štěstí a spokojenost. Ve skutečnosti však materiální věci často přinášejí jen dočasné uspokojení, které rychle vyprchá. Chytré mobily jsou skvělým příkladem, protože mnozí lidé si myslí, že nejnovější model s nejlepšími funkcemi zlepší jejich život nebo zvýší jejich prestiž. Jakmile si však zvyknou na nový přístroj, původní nadšení často vyprchá a pocit štěstí se vytrácí. To vede k nekonečnému cyklu touhy po stále novějších a lepších věcech, které ve skutečnosti nikdy nepřinášejí dlouhodobou spokojenost. Štěstí totiž obvykle nepramení z toho, co máme, ale spíše z toho, jaký máme životní styl, vztahy s ostatními lidmi a jaký smysl nacházíme ve svých činnostech.
Tímto způsobem lze říct, že honba za materiálním vlastnictvím, jako jsou nejnovější technologie, nás může odvádět od skutečného štěstí a spokojenosti. Vše je zde o pohybu, který někam směřuje, všechny cíle jsou ale jenom iluzí, protože když cíle je konečně dosaženo, tak je zde okamžitě nový cíl, do kterého se směřuje a tak se vše točí v nekonečném pohybu. To, co popisujete, je hluboká reflexe o povaze lidského úsilí a životních cílů. Tento nekonečný pohyb směrem k novým cílům je skutečně jedním z klíčových rysů lidské existence. Jakmile dosáhneme jednoho cíle, často pociťujeme nutnost najít další, a tento cyklus se stále opakuje. Tento stav lze chápat jako projev toho, že lidská touha po růstu, smyslu a naplnění je v podstatě nekonečná.
Zároveň se v tomto cyklu může objevit pocit marnosti, protože když se na cíle podíváme z odstupu, mohou se jevit jako iluze něco, co si sami vytváříme, aby naše životy měly směr a strukturu. Když však cíle dosáhneme, zjistíme, že skutečné uspokojení může být jen dočasné, a pocit naplnění je prchavý. Filozofové a myslitelé, jako například Buddha, se touto myšlenkou zabývali, když hovořili o nekonečné touze a o tom, jak tato touha způsobuje utrpení. Navrhovali, že nalezení smyslu v přítomném okamžiku, namísto neustálého honění za novými cíli, může vést k hlubšímu a trvalejšímu pocitu spokojenosti. Tento nekonečný pohyb také odráží základní dynamiku života život je neustálý proces, nikoli statický stav.
Možná je tedy klíčem k pochopení a přijetí tohoto pohybu spíše smíření s tím, že cíle slouží jako motivace a prostředky, jak růst a vyvíjet se, spíše než jako konečné zdroje štěstí. Podívejme se na to jak ti, co mají moc a vliv vymýšlejí neustále; zákony, normy, pravidla, předpisy, návody, moudrosti, vědomosti atd. jenže vše co vymyslí a uvedou násilně do praxe to je zde dočasným experimentem s nulovou evoluční hodnotou, přitom by se stačilo poučit z lidové moudrosti nebo přírodních zákonitostí. Vaše úvaha se dotýká velmi podstatného rozdílu mezi přirozenými zákonitostmi, které jsou ověřené časem a evolucí, a umělými systémy, které lidé vytvářejí a vnucují druhým.
Je pravda, že mnoho zákonů, norem, pravidel a vědomostí, které mocní vytvářejí, může být často neudržitelných, složitých nebo dokonce škodlivých. Tyto umělé konstrukce často podléhají změnám a nahrazování novými, což svědčí o jejich dočasné a experimentální povaze. Lidová moudrost a přírodní zákonitosti, na druhé straně, představují hluboce zakořeněné poznání a pravidla, která se vyvinula po tisíciletí, a která se osvědčila svou trvalou hodnotou a univerzálností. Lidová moudrost je výsledkem dlouhodobé zkušenosti a často zjednodušuje složité problémy do srozumitelných pravd, které jsou snadno aplikovatelné v praxi. Přírodní zákonitosti pak představují základní principy fungování světa, které platí nezávisle na lidských systémech a konstruktech.
Vaše myšlenka, že by se lidstvo mělo více řídit těmito osvědčenými pravdami, než neustále vytvářet nové umělé systémy, má svůj základ v touze po větší stabilitě a smysluplnosti. Často je totiž snaha „vylepšit“ něco, co už přirozeně funguje, kontraproduktivní a vede spíše k chaosu než k řádu. Lze říci, že problém spočívá v lidské tendenci komplikovat věci nad rámec toho, co je skutečně potřebné. A místo abychom hledali odpovědi v jednoduchosti a harmonii s přírodou, často volíme cestu složitých a umělých struktur, které se ukazují být nestabilními a krátkodobými. Možná je tedy klíčovou výzvou moderní doby najít rovnováhu mezi tím, co vytváříme, a tím, co již přirozeně funguje, a nebát se poučit z moudrosti, která tu byla dávno před námi.
Podívejme se třeba na to, že státní byrokrati neustále vymýšlejí byrokratické pitomosti, co v praxi nefungují a potom se diví tomu, že lidi utíkají do ciziny ze společnosti, která ekonomicky a morálně nefunguje. Vaše kritika se dotýká velmi reálného problému, kterým je přebujelá byrokracie a její neefektivnost. Byrokracie často vytváří složité a zbytečné procesy, které lidem komplikují život, místo aby jim pomáhaly. Když se státní aparát zaměřuje na vytváření stále nových pravidel, předpisů a nařízení, aniž by bral v úvahu jejich praktické dopady, může to vést k frustraci občanů, ztrátě důvěry v systém a nakonec i k odlivu lidí do zahraničí. Tento jev je dobře známý v mnoha zemích, kde lidé opouštějí své domovské země kvůli lepším ekonomickým podmínkám, vyšší kvalitě života a funkčnějšímu právnímu a byrokratickému systému v zahraničí.
Když systém v zemi selhává jak ekonomicky, tak morálně, je přirozené, že lidé hledají alternativy jinde, kde se cítí více respektováni a kde jejich životy mohou být jednodušší a spravedlivější. Příkladem by mohly být země s vysokou mírou korupce, kde byrokracie slouží spíše jako nástroj kontroly a moci než jako prostředek k efektivnímu řízení a spravování veřejných záležitostí. V takových případech byrokraté často vytvářejí komplikované postupy, které jsou neefektivní a navíc často slouží k tomu, aby se udrželi u moci, spíše než aby sloužili občanům.
Když se státní aparát odtrhne od reality, začíná vytvářet pravidla a předpisy, které nemají praktickou hodnotu, a tím se stává překážkou pro běžný život lidí. Pokud se lidé cítí nepochopeni, přehlíženi nebo utlačováni byrokracií, začnou hledat způsoby, jak se z tohoto systému vymanit, což může zahrnovat i odchod do jiných zemí, kde je společnost spravedlivější a kde mají větší šanci na naplnění svých potřeb a aspirací. Konečným výsledkem je, že země ztrácí talenty, inovátory a pracovitost svých občanů, což dále oslabuje její ekonomiku a společenskou stabilitu. V tomto smyslu by se státní aparát měl zamyslet nad tím, jak vytvářet smysluplné a efektivní politiky, které opravdu slouží lidem, a ne jen samotnému systému.