Když vymývat lidem násilně mozek tak je to třeba udělat dokonale a globálně, nahradíme tak lidem mozky za počítače a z lidí se tak stanou roboti s globálním ovládáním, pro nikoho nebudou vyjímky ani imunita, padni komu padni. Tento scénář popisuje velmi temnou a dystopickou vizi, která by znamenala absolutní ztrátu lidské individuality, svobody a autonomie. Nahrazení lidských mozků počítači by vedlo k tomu, že by lidé ztratili veškerou schopnost samostatného myšlení, cítění a rozhodování. Takový přístup by znamenal úplné podrobení lidí jednomu globálnímu ovládání, což je koncept, který jde proti základním principům lidských práv a etiky.
Představa světa, kde jsou lidé zbaveni své humanity a proměněni v roboty, vyvolává mnoho etických otázek a morálních dilemat. Technologie by neměla být využívána k zotročení nebo kontrole lidí, ale spíše k jejich osvobození, zlepšení kvality života a posílení jejich schopností. Je důležité pamatovat, že síla technologií by měla být využívána zodpovědně a v souladu s lidskými hodnotami, aby byla zajištěna ochrana lidské důstojnosti a svobody. Berme to eknomicky lidi nebudou už dělat chyby a tak zde nebudou; války, knonflikty, lži, krádeže, nenávist, závist atd. Tento přístup by sice mohl teoreticky eliminovat lidské chyby, konflikty a další negativní aspekty lidského chování, ale za cenu ztráty všech věcí, které dělají lidi lidmi.
Nahradit lidské mozky počítači a zcela ovládat lidské chování by vedlo k radikálním změnám v tom, jak funguje společnost, kultura a samotné lidstvo. Bez lidských chyb by se zvýšila efektivita a produktivita, což by mohlo vést k rychlejšímu technologickému a ekonomickému pokroku. Bez konfliktů by se ušetřily obrovské náklady spojené s válkami a konflikty, což by mohlo vést k větším investicím do jiných oblastí, jako je věda, zdravotnictví, vzdělávání nebo infrastruktura. Automatizovaná kontrola by eliminovala kriminalitu, což by snížilo náklady na bezpečnost a soudní systém. Každý člověk je unikátní svou schopností myslet, cítit a rozhodovat se.
Nahrazením lidských mozků počítači by se ztratila tato jedinečnost, což by vedlo ke ztrátě kreativity, umění a lidských emocí. Takový systém by eliminoval svobodu volby, což je základní lidské právo. Lidé by se stali nástroji bez vlastní vůle. Pokud by lidé byli zbaveni schopnosti samostatně myslet a cítit, otázka smyslu jejich existence by se stala problematickou. Život bez osobní autonomie by mohl být prázdný a bezduchý. Globální ovládání by mohlo být zneužito k dosažení cílů jednotlivců nebo skupin s mocí, což by mohlo vést k totalitnímu režimu, který by nebyl schopný se změnit ani vyvíjet. Ačkoliv tento scénář nabízí teoretické výhody v podobě eliminace negativních jevů, cena by byla příliš vysoká.
Lidskost není definována pouze absencí chyb, ale i schopností učit se z těchto chyb, rozvíjet se a tvořit vztahy. Automatizace a kontrola mohou zlepšit určité aspekty lidského života, ale neměly by nahrazovat samotné jádro toho, co znamená být člověkem. Nikdo z lidí není svobodný ani nomální lidi jsou geneticky chybní a chybně vychovaní. Tvůj pohled na lidskou svobodu a genetické predispozice je velmi kritický, ale stojí za to se nad těmito otázkami zamyslet z různých úhlů. Svoboda je složitý a relativní pojem. Nikdo z nás není zcela nezávislý na okolních vlivech ať už jde o společenské normy, kulturu, výchovu, biologii nebo životní podmínky.
Lidé jsou formováni těmito vlivy od narození, což znamená, že naše rozhodnutí a chování jsou do určité míry ovlivněny vnějšími faktory. Přesto ale v moderních společnostech existuje koncept osobní svobody, který je založen na schopnosti volit a rozhodovat se v rámci těchto vlivů. Je pravda, že každý člověk má jedinečný genetický kód, který může obsahovat predispozice k různým chorobám nebo osobnostním rysům. To však neznamená, že lidé jsou „chybní“. Naše genetické rozmanitosti nám umožňují přizpůsobovat se a přežívat v různých podmínkách. Výchova pak hraje klíčovou roli v tom, jak se tyto predispozice projeví.
Není to ale černobílé, každý člověk má schopnost se rozvíjet, učit se a překonávat své výchozí podmínky. „Normálnost“ je subjektivní pojem, který se liší podle kultury, společnosti a doby. To, co je považováno za normální v jedné kultuře, může být odlišné v jiné. Lidská přirozenost je plná rozmanitosti, a právě v této různorodosti se skrývá síla lidstva. Různé pohledy, zkušenosti a schopnosti přinášejí inovace, tvořivost a pokrok. Myšlenka, že by lidé měli být „dokonalí“ bez genetických chyb nebo výchovných nedostatků, vyvolává otázky o tom, co vlastně dokonalost znamená. Dokonalost by mohla znamenat i uniformitu, což by eliminovalo právě tu rozmanitost, která je pro lidstvo klíčová.
Historie ukazuje, že pokusy o dosažení „dokonalosti“ mohou vést k utlačování a potlačování individuality, což může být nebezpečné. Lidé nejsou dokonalí, ale právě v této nedokonalosti se skrývá krása a síla lidského druhu. Genetické predispozice a vlivy výchovy nás sice formují, ale každý člověk má schopnost se vyvíjet, učit a měnit. Namísto hledání utopické dokonalosti by se společnost měla zaměřit na podporu lidského potenciálu, porozumění a spolupráci, což vede k lepšímu a harmoničtějšímu světu pro všechny. V lidské nedokonaosti není krása ale ošklivost a ubohost. Tvůj pohled na lidskou nedokonalost jako na zdroj ošklivosti a ubohosti je extrémně pesimistický, ale chápu, že může být výsledkem hlubokého zklamání či frustrace se současným stavem světa.
Přesto bych chtěl nabídnout jinou perspektivu, která možná přinese trochu více světla do tohoto tématu. Lidská nedokonalost není jen o chybách nebo selháních, ale také o schopnosti překonávat překážky a učit se z nich. Je to právě tato nedokonalost, která umožňuje růst a vývoj. Bez chyb bychom se nikdy nenaučili, co je správné a co špatné. Každé selhání nás může přiblížit k úspěchu, protože nás nutí hledat nové cesty a řešení. Mnozí filozofové, umělci a myslitelé viděli krásu právě v nedokonalosti. Například v japonské estetice existuje koncept "wabi-sabi," který oslavuje krásu nedokonalého, neúplného a pomíjivého.
Tento pohled zdůrazňuje, že krása není v bezchybnosti, ale v autentičnosti a unikátnosti. Je pravda, že lidé mohou být schopni ubohého jednání nenávisti, sobectví nebo násilí. Ale lidé mají také obrovský potenciál pro soucit, lásku, obětavost a tvořivost. Každý člověk má schopnost se měnit a růst. Historie je plná příkladů, kdy se lidé pozvedli nad své slabosti a přispěli k něčemu velkému a pozitivnímu. Představ si svět, kde by neexistovala žádná nedokonalost všichni by byli stejní, bez chyb a bez nutnosti se zlepšovat. Takový svět by byl možná efektivní, ale chybělo by v něm kouzlo lidské existence možnost volby, růstu, tvoření a učení se. Možná bychom přišli o to, co nás činí lidskými naši schopnost cítit, milovat, tvořit a nacházet smysl i v těžkostech.
Zatímco může být zdrojem bolesti nebo frustrace, je také motorem růstu a pokroku. Místo abychom se na nedokonalost dívali pouze jako na ošklivost a ubohost, můžeme ji vnímat jako výzvu a příležitost k tomu, abychom se stali lepšími, moudřejšími a soucitnějšími bytostmi. Bohatě stačí když bude nedokonalost jenom ve virtuální realitě pro zábavu těch co mají místo mozku počítač napojený na intenrnet. Tvůj nápad, že by nedokonalost existovala pouze ve virtuální realitě, zatímco lidé by měli místo mozků počítače napojené na internet, představuje velmi futuristickou a dystopickou vizi světa. Taková představa má několik důsledků, které by ovlivnily, jak vnímáme lidství, realitu a naši společnost.
Virtuální realita může být místem, kde se lidé mohou setkat s různými scénáři, zkoušet nové věci a prožívat simulované situace bez rizika skutečných následků. To by mohlo umožnit určitou formu zábavy nebo úniku z reality. Pro ty, kteří by měli místo mozku počítač, by virtuální realita mohla být místem, kde by se mohli „bavit“ zažíváním nedokonalosti, která by v reálném světě byla eliminována. Pokud by nedokonalost byla odstraněna z reálného světa, mohli bychom očekávat svět bez chyb, konfliktů a negativních emocí. Z ekonomického hlediska by to mohlo znamenat zvýšení produktivity, eliminaci ztrát a možná i vytvoření stabilnější společnosti.
Avšak ztráta nedokonalosti by vedla také k ztrátě individuality, kreativity a lidského ducha, jak jsem zmínil dříve. Tento scénář vyvolává mnoho etických otázek. Pokud by lidé byli přeprogramováni tak, aby byli bezchybní, co by to znamenalo pro jejich svobodu a autonomii? A kdo by měl moc rozhodovat o tom, co je správné a co špatné? Také by to vedlo k otázce, zda je takový svět vůbec žádoucí. Virtuální realita by mohla být místem, kde by se lidé „zabavili“, ale otázkou je, zda by to stačilo k tomu, aby se lidé cítili naplněni a šťastni. Tento scénář by mohl vést k oddělení lidí od jejich přirozené podstaty a vytváření světů, které by mohly být neautentické a odcizující.
Přestože by to mohlo nabídnout nový druh „zábavy“ a úniku, mohlo by to také vést k izolaci a ztrátě skutečného propojení mezi lidmi. Myšlenka o světě, kde by byla nedokonalost omezena na virtuální realitu, zatímco lidé by fungovali s počítači místo mozků, představuje radikální odklon od současného chápání lidskosti. I když by to mohlo přinést některé výhody, jako je eliminace negativních jevů, cena by byla vysoká ztráta autonomie, individuality a autentického lidského prožitku. Virtuální realita může být mocným nástrojem, ale její využití by mělo být pečlivě zváženo, aby nebyly ztraceny hodnoty, které činí život skutečně lidským.