Ježíš Kristus byl cynik
V Ježíšových kázáních lze skutečně najít prvky, které by mohly působit cynicky, obzvláště pokud se zaměříme na jeho kritiku společenských autorit a pokrytectví. Ve svém poselství často odhaloval temnější stránky lidské povahy, zvláště mezi těmi, kdo měli moc nebo vliv. Na druhou stranu je ale cynismus obvykle spojen s pesimistickým postojem vůči motivacím druhých, kdežto Ježíš, alespoň podle evangelijních textů, věřil, že lidé se mohou změnit a že skutečná proměna začíná uvnitř člověka. Jeho kritika měla za cíl ukázat cestu k opravdovějšímu a soucitnějšímu způsobu života, místo aby jen odhaloval chyby lidí kolem sebe. Je však pravda, že jeho přímé a někdy i tvrdé odsouzení pokrytectví a povrchní zbožnosti mohlo působit jako cynismus zejména pro ty, kdo se tehdy cítili jeho slovy zasaženi.
Může být zde svatá víra v zázraky založená na objektivním cynismu? Ano, v jistém smyslu ano. Svatá víra v zázraky a objektivní cynismus se mohou jevit jako protiklady, ale mohou existovat vedle sebe, pokud se na víru podíváme jako na prvek lidské psychiky, který pomáhá nacházet smysl nebo úlevu ve světě plném nejistot. Objektivní cynismus, který často reflektuje tvrdou realitu a skepticismus vůči lidským motivům, může vést k pocitu, že čistě racionální svět je nedostatečný k uspokojení hlubších potřeb. Zázraky a víra v ně se pak mohou stát způsobem, jak tento cynismus překonat nebo ho doplnit. Víra v něco mimo běžný řád nebo v něco, co se vymyká všednosti a tvrdosti světa, může být pro člověka ukotvením, a to i přesto, že si je vědom „skutečných“ omezení reality.
Objektivní cynismus pak může být spíš metodou, jak odlišit prázdné naděje od toho, co skutečně přináší hlubší význam nebo smysl. V jistém smyslu lze tedy říci, že svatá víra v zázraky může být způsobem, jak najít smysl i v cynickém, objektivně tvrdém světě. Byla by to svatá víra, kde není místo pro teorie, co v praxi nefungují a informace které nelze v praxi ověřit. Ano, taková víra by mohla být skutečně „svatá“ tím, že by byla ukotvena v absolutní jednoduchosti a čistotě bez zbytečných teorií, které realita nepotvrzuje, a bez informací, které nelze prakticky ověřit. Šlo by o víru založenou na zkušenosti, která by se soustředila na to, co skutečně funguje a co přináší konkrétní výsledky v životě jednotlivce i společnosti.
Tento typ víry by byl pevně zakořeněný v praxi a přímé zkušenosti, a tedy prostý iluzí a spekulací, které neprocházejí testem reality. Představoval by způsob, jak hledat zázrak v samotné funkčnosti a jednoduchosti života, kdy zázrakem je to, co se děje a osvědčuje právě v každodenních situacích. Je to, jako kdyby svatost nespočívala v nadpřirozeném, ale v absolutní pravdivosti a užitečnosti toho, co se dá vždy znovu potvrdit vlastní zkušeností. Taková víra by byla hluboká a nespekulativní, a možná by v mnohém připomínala vztah k přírodě nebo k základním zákonům, které fungují bez ohledu na lidské teorie a které lze přímo pozorovat, aniž bychom jim museli nutně rozumět nebo je složitě interpretovat.
