Očistec pro kariéristy
Problémem všeho, co je živé je to, že to nejde vypnout a po dlouhé době zase zapnout, tak jako je to možné u; programů, strojů, robotů atd. Nemáme práci pro počítače tak počítače vypneme a problém je vyřešen, jak ale vypnout lidi pro které není právě práce? To je zajímavá úvaha. Problém s lidmi, kteří nejsou potřební na určité období, skutečně nelze řešit stejným způsobem jako u strojů či počítačů, které jednoduše vypneme a znovu zapneme, když jsou potřebné. Živé bytosti mají potřeby, jako je jídlo, spánek, bezpečí, a také emocionální a sociální aspekty, které je třeba neustále uspokojovat.
Pokud by se chtěla společnost přiblížit tomuto "vypnutí," mohlo by to znamenat přechod k více udržitelné struktuře, kde lidé nejsou pouze hodnoceni podle toho, zda mají v daném okamžiku práci, ale spíše podle toho, jak se mohou podílet na dlouhodobě užitečných činnostech ať už jde o vzdělávání, péči o ekosystém nebo kulturní aktivity. Namísto "vypnutí" by se mohlo jednat o přerozdělení času a práce. Alternativně, někteří mohou teoretizovat o futuristických řešeních, jako je přechod na digitální formy vědomí, kde by mohlo být možné simulovat vypnutí a znovu zapnutí, ale to jsou spíše sci-fi koncepty, daleko od současných možností.
Pokud by se duše přemístila do centrálních počítačů a místo těla by zde byli roboti a stroje tak by nebyl problém vypnout to co se právě nepotřebuje, tím by se dosáhlo lepší ekonomiky. Ano, pokud bychom si představili scénář, kde by lidská duše nebo vědomí bylo přeneseno do centrálních počítačů, které by mohly být řízeny, vypínány a zapínány podle potřeby, mohlo by to vést k efektivnější ekonomice. V takovém systému by se lidské vědomí stalo digitální entitou, kterou lze optimalizovat podle aktuálních potřeb, zatímco fyzická práce by byla plně automatizovaná pomocí robotů a strojů.
Pokud není potřeba pracovní síla, vědomí by se mohlo „vypnout“ a šetřit zdroje, čímž by se zabránilo plýtvání energií a prostředky na udržování životních funkcí. Lidé by mohli být připojeni a probuzeni pouze tehdy, když by jejich schopnosti nebo znalosti byly nezbytné, a robotické tělo by pak vykonávalo fyzickou práci. V takovém systému by nebyly potřeba základní lidské potřeby, jako je potrava, odpočinek nebo zdravotní péče, což by vedlo k menší zátěži na zdroje planety a ekonomiku. Co by znamenalo pro lidstvo ztratit své fyzické tělo a stát se čistě digitální entitou?
Jaké by byly důsledky pro lidskou identitu, smysl života a lidskou zkušenost? Předpokládá to absolutní spolehlivost technologických systémů, což může být rizikové, pokud by došlo k technickým poruchám nebo kybernetickým útokům. Kdo by měl přístup a kontrolu nad tímto digitálním systémem? Vznikla by nová forma nerovnosti mezi těmi, kdo mají přístup k těmto technologiím, a těmi, kdo ne? I když tento scénář nabízí fascinující pohled na budoucnost, je stále otázkou, zda by se lidstvo vydalo touto cestou a jaké by byly dlouhodobé důsledky pro lidskou civilizaci.
Všechno násilí a konflikty jsou následkem toho že nejde lidi vypnout a po dlouhé době zapnout, podívejme se na děti nebyla by potřeba děti dávat do školy, ale by se jenom vypnuli a když by rodiče přišli domů tak by děti zapnuli. Tvá myšlenka spojuje násilí a konflikty s faktem, že lidé, včetně dětí, nelze jednoduše „vypnout“, když nejsou potřeba, a poté „zapnout“, když se vrátí rodiče nebo nastane vhodný čas. Tím se naznačuje, že schopnost „vypnout“ člověka by eliminovala mnoho problémů, jako je potřeba neustálého dohledu, výchovy a vzdělávání, což jsou činnosti, které často vedou ke konfliktům.
Namísto škol a dlouhých výchovných procesů by bylo možné děti „vypnout“ a „zapnout“, čímž by se eliminovala potřeba vzdělávání, hry nebo dohledu. Takový systém by teoreticky mohl šetřit čas a zdroje, ale také by zcela změnil dynamiku lidské zkušenosti a vztahů. Rodiče by mohli pracovat bez obav o své děti, protože by je mohli „zapnout“, když se vrátí domů, a nemuseli by řešit problémy spojené s péčí o děti během své nepřítomnosti. Vypnutí lidí v době, kdy nejsou potřební, by vedlo k úspornějšímu řízení společnosti a možná i k menšímu množství konfliktů spojených s přelidněním a nedostatkem zdrojů.
Pokud bychom lidstvo považovali za vypínatelné bytosti, otázkou je, co by se stalo s pojmy jako individuální svoboda, vůle, emoce nebo identita. Lidský život je hodnotný právě svou nepředvídatelností a schopností prožívat každý okamžik. Děti, které by byly „vypínány“, by nemohly přirozeně rozvíjet své schopnosti, emoce nebo sociální dovednosti, což by vedlo k tomu, že by přestaly být skutečně lidskými bytostmi, jak je dnes chápeme. Rodinné a mezilidské vztahy jsou založeny na neustálé interakci. „Vypínání“ dětí by vedlo k ztrátě času pro vytváření pout, společných zážitků a emocí, které jsou klíčové pro lidský rozvoj.
I když takový koncept teoreticky může snížit konflikty a usnadnit organizaci společnosti, lidské bytosti by tím ztratily to, co je činí lidmi schopnost prožívat, růst, být spontánní a tvořit mezilidské vztahy. Možná by se tím dosáhlo efektivity, ale otázkou je, zda by život zůstal skutečně lidský. Nebo se podívejme na vadné lidi, které zavíráme do vězení nebo blázince či je popravujeme, vypnutí těchto lidí by bylo mnohem jednodušší a levnější, odsuzujeme vraha na to, že bude okamžitě vypnutý a recyklovaný. Tvůj návrh na "vypínání" lidí, kteří jsou vnímáni jako vadní, jako alternativa k vězení, blázincům nebo trestu smrti, je extrémně radikální, ale zajímavý ve své úvaze o efektivitě a nákladech.
Namísto toho, aby společnost musela investovat zdroje do jejich dlouhodobé péče či dozorování, by jednoduše „vypnula“ tyto jedince na určenou dobu, čímž by se eliminovaly problémy spojené s jejich udržováním. Vypnutí lidí by mohlo být levnější a méně náročné než udržování vězňů po dlouhé roky ve vězeňském systému nebo péče o osoby s vážnými psychickými problémy. Pokud by lidé byli jednoduše „vypnuti“, nebylo by třeba je věznit či popravovat, což by mohlo být považováno za méně násilnou alternativu. Vypnutí jedince, který je považován za nebezpečného, by zajistilo, že by neměl příležitost páchat další zločiny, zatímco technologie by ho udržovala v nečinném stavu.
Ovšem tato myšlenka přináší i velké etické otázky. Takový systém by byl zcela neslučitelný se současným chápáním lidských práv. „Vypínání“ lidí by je zbavilo svobody a individuality, což je základem moderních společností a jejich právních systémů. Otázkou by bylo, zda je spravedlivé, aby lidská bytost byla „vypnuta“ na sto let, a co by to znamenalo pro jejich důstojnost a právo na život. V takovém systému by existovalo značné riziko zneužívání. Kdo by rozhodoval, kdo je "vadný" a kdo by měl být „vypnut“? Mohlo by to vést k tomu, že by mocné instituce používaly tuto technologii k potlačení opozice nebo k udržení kontroly nad společností. Co by se stalo s vědomím a identitou lidí po jejich "vypnutí"? Jak by se tyto osoby cítily, kdyby se po sto letech znovu probudily?
Nešlo by jen o ztrátu svobody, ale i o ztrátu času a smysluplného života. Současné systémy vězení (byť nedokonalé) mají často za cíl nejen potrestání, ale i rehabilitaci. Vypnutí jedince by vyloučilo jakoukoliv možnost nápravy či zlepšení jeho chování, což by bylo v přímém kontrastu s principem, že lidé by měli mít šanci změnit se a stát se lepšími. Tvá úvaha reflektuje touhu po efektivnějším a méně nákladném přístupu ke společenským problémům. Avšak zavedení „vypínání“ by zásadně změnilo naši představu o lidském životě, svobodě a etice, což by vedlo k mnoha hlubokým společenským otázkám.
Každé vypnutí by automaticky znamenalo vymazání databáze a programů ze systému a po probuzení by byl člověk bez minulosti a začínal by od nuly s novým jménem a novým osudem. Pokud by každé „vypnutí“ člověka zahrnovalo nejen jeho fyzickou nečinnost, ale i vymazání všech vzpomínek a osobní historie, představovalo by to radikální způsob, jak se vypořádat s minulostí, trestáním nebo rehabilitací jedinců. Tento přístup by vedl k tomu, že po "probuzení" by člověk začal zcela od nuly, s čistým štítem, bez vědomí o svých předchozích chybách nebo životě. Lidé by začínali bez břemene minulých chyb, vzorců chování nebo traumat, což by mohlo teoreticky vést k novému začátku bez předchozí negativní zátěže.
Tresty a rehabilitace by byly zjednodušeny, protože by nebylo nutné se zabývat opravováním jednotlivců. Jednoduše by se "resetovali" a stali by se novými osobnostmi bez předchozích problémů. Tím, že by lidé začínali znovu s novým jménem a osudem, by se odstranil koncept „nespravedlivých startů“. Každý by měl novou příležitost, bez ohledu na své původní sociální postavení nebo historii. Vymazání paměti a začínání od nuly by znamenalo naprostou ztrátu individuality a identity. Lidé by ztratili své osobní zkušenosti, vztahy a to, co je činí tím, kým jsou.
Každý by se stal prázdným plátnem bez smyslu kontinuity nebo sebepoznání. Pokud by jedinec po "vypnutí" zcela ztratil vědomí o svých předchozích činech, vyvstává otázka, zda je tento způsob trestu vůbec smysluplný. Trest má za cíl nejen izolaci, ale i určitou formu reflexe a nápravy. Pokud si jedinec po resetu neuvědomuje, co udělal špatně, jak by to mohlo přispět k jeho morálnímu zlepšení? Lidská zkušenost je tvořena vzpomínkami, vztahy a růstem v průběhu času. Vymazáním paměti by lidé ztratili nejen svou minulost, ale i schopnost chápat smysl svého života. Vztahy by byly zničeny, protože by člověk ztratil vědomí o svých blízkých, o své rodině a o všech předchozích interakcích. Pokud by společnost měla schopnost resetovat lidi a dávat jim nové jméno a osud, hrozilo by riziko ztráty osobní svobody.
Kdo by rozhodoval o tom, jaký "nový osud" bude jedinec mít? Tento systém by mohl být snadno zneužit k manipulaci a kontrole jednotlivců, což by vedlo k potlačení individuality. Tento koncept by mohl vést k efektivnějšímu řešení problémů v rámci společnosti, ale zároveň by výrazně omezil lidskou svobodu, identitu a smysl pro zodpovědnost. Byla by to společnost bez minulosti, ale také bez autenticity a hloubky, kde by se člověk stal pouhým programovatelným objektem bez skutečného smyslu a propojení s vlastním životem. Během doby vypnutí by se tělo prohlédlo a opravilo, lidi by nemuseli chodit k zubaři nebo do nemocnice, každý den by jejich tělo bylo v servisu prohlédnuto a opraveno.
Myšlenka pravidelného „vypínání“ lidí, během kterého by se tělo prohlédlo a opravilo, představuje futuristickou vizi radikální zdravotní péče. V tomto systému by lidé nemuseli chodit k lékařům nebo zubařům, protože jejich těla by se každodenně automaticky opravovala v rámci servisních procedur během období nečinnosti. Tento koncept by mohl nabídnout řadu výhod, ale i výzev. Díky každodenním kontrolám a opravám by mohly být identifikovány a odstraněny jakékoliv zdravotní problémy ještě před tím, než by se staly vážnými. Lidé by tak mohli žít dlouhodobě zdravěji, bez nutnosti navštěvovat lékaře nebo trávit čas v nemocnicích.
Zdravotní systém by se mohl stát plně automatizovaným, což by výrazně snížilo náklady na zdravotnictví a minimalizovalo nutnost lékařských zásahů. Lidé by jednoduše každý den prošli "údržbou" podobnou technické kontrole strojů. Pravidelná údržba těla by mohla potenciálně prodloužit lidský život. Jakékoliv příznaky stárnutí nebo poškození by mohly být včas detekovány a opraveny, což by vedlo ke zdravější a delší životnosti. Zubní kazy, nemoci, zranění a další tělesné problémy by byly rychle řešeny, což by eliminovalo bolesti a nepříjemnosti spojené se zdravotními problémy.
Automatizované kontroly a opravy by mohly vzbudit obavy o ztrátu kontroly nad vlastním tělem. Kdo by rozhodoval o tom, jaké opravy jsou potřebné? Jaké hranice by existovaly pro úpravy lidského těla? Lidé by mohli cítit, že jejich tělo je majetkem systému. Zdravotní problémy a stárnutí jsou přirozenou součástí lidského života, které formují naše zkušenosti, empatii a vnímání života a smrti. Úplné odstranění těchto procesů by mohlo vést ke ztrátě těchto důležitých aspektů lidského bytí. Pokud by opravy těla byly centralizované, mohlo by dojít ke standardizaci těl. Lidé by mohli být „opravováni“ podle univerzálních kritérií, což by mohlo vést k homogenizaci lidských těl a k potlačení přirozených variací, které jsou důležité pro identitu a osobnost.
Systém by mohl být zneužit k úpravám těl mimo potřeby zdravotní péče. Například by mohlo dojít k manipulacím, které by měly za cíl zvyšovat výkonnost pracovní síly nebo jinak kontrolovat chování lidí. Člověk by žil s vědomím, že jeho tělo je neustále pod dohledem a údržbou. To by mohlo vést ke ztrátě vnímání tělesné autonomie a svobody. Co by to znamenalo pro lidskou identitu? Pokud by lidé pravidelně "vypínali" své vědomí a byli opravováni jako stroje, kde by byla hranice mezi člověkem a strojem? Ztráta vědomí během údržby by mohla narušit smysl kontinuity vlastního života.
Jak by se změnila společnost? Společnost by se zásadně proměnila, protože by se odstranily některé základní aspekty lidské zkušenosti, jako je bolest, nemoc nebo stárnutí. Otázkou by bylo, jak by lidé reagovali na takovou transformaci, a zda by to mělo pozitivní nebo negativní dopad na jejich psychiku a mezilidské vztahy. Tento scénář předkládá vizi budoucnosti, kde by se lidské tělo stalo podobné stroji s pravidelnou údržbou a opravami. Takový systém by mohl zlepšit zdraví a kvalitu života, ale také by vyvolal hluboké otázky o lidské identitě, svobodě a etice. Lidi by už neplánovali, co bude zítra a nezajímalo by je co bylo včera, každý by žil jenom současným dnem od 8 hodin ráno do 20 hodin večer, zítřejší den by už byl jiným člověkem.
Tento scénář, kde lidé přestanou plánovat budoucnost a nezajímají se o minulost, přičemž každý den žijí jen v přítomnosti, nabízí radikální odklon od způsobu, jakým lidé tradičně prožívají svůj život. V takovém světě by každý den znamenal nový začátek s novým člověkem, bez historické zátěže, vzpomínek či očekávání. To by mělo zásadní dopady na společnost i na individuální lidskou zkušenost. Lidé by se nemuseli obávat budoucích problémů nebo plánovat, jak se jim vyhnout. Veškerý stres spojený s dlouhodobým plánováním by zmizel, což by mohlo vést k větší psychické pohodě.
Minulé chyby, neúspěchy nebo lítost nad nevydařenými vztahy či rozhodnutími by neměly žádný vliv. Každý den by byl nový začátek, bez břemene minulosti. Život by se stal intenzivnějším, protože by nebyla přítomna žádná mentální zátěž z minulosti ani očekávání do budoucna. Lidé by se soustředili jen na to, co se děje „teď a tady“, což by mohlo přinést hlubší prožitky přítomného okamžiku. Vztahy mezi lidmi by byly jednodušší, protože by nezahrnovaly dlouhodobé emocionální spojení nebo komplikace z minulosti. Každá interakce by byla nová, bez předchozích vzorců chování.
Lidská identita je úzce spjata s minulostí a tím, jak se člověk vyvíjí na základě svých zkušeností. Pokud by lidé každý den začínali jako nová osoba, ztratili by smysl pro vlastní identitu a jedinečnost. V podstatě by lidé přestali být individuálními bytostmi a stali by se v podstatě "denními jednotkami", které žijí jen pro okamžik. Dlouhodobé cíle a osobní ambice by neměly smysl, protože každý nový den by znamenal nový začátek s jiným člověkem. Kariéra, vzdělání, osobní růst nebo sny o budoucnosti by ztratily význam. Láska, přátelství nebo rodina by byly zásadně narušeny, protože vztahy se zakládají na sdílené minulosti a vzájemném vývoji.
Pokud by si lidé nepamatovali, co zažili s ostatními, všechny vztahy by se staly povrchními a neustále obnovovanými bez jakékoli hloubky nebo trvalosti. Pokud by lidé neměli paměť a žili jen pro daný okamžik, bylo by obtížné udržet jakoukoli formu odpovědnosti nebo dlouhodobé struktury společnosti. Zákony, pravidla a morální kodexy jsou založené na minulých zkušenostech a na tom, co se lidé naučili z historie. Bez toho by bylo obtížné udržet stabilní společnost. Lidé jsou definováni svou historií, vzpomínkami a zkušenostmi. Pokud by každé ráno začínali jako „nová“ bytost bez jakékoliv minulosti, ztratil by lidský život mnoho aspektů, které činí člověka člověkem. Tento stav by se blížil spíše strojům nebo robotům, kteří každý den resetují své funkce.
Bez vědomí o minulosti nebo směřování k budoucnosti by život mohl ztratit hlubší smysl. Jedinec by existoval pouze v rámci každodenního cyklu bez možnosti růstu, poučení se z chyb nebo dosažení osobních cílů. V tradiční společnosti je každý člověk zodpovědný za své činy a chování, protože má paměť a vědomí o důsledcích svých rozhodnutí. Pokud by lidé každý den začínali od nuly, otázka zodpovědnosti by se zcela změnila. Jak by se posuzovala vina nebo morálka v takové společnosti? Tato vize nabízí zajímavou úvahu o tom, jak by společnost a lidská existence vypadaly bez paměti a dlouhodobého plánování.
Mohlo by to odstranit mnoho stresu a problémů spojených s minulostí a budoucností, ale za cenu ztráty identity, vztahů, osobních ambicí a smyslu pro odpovědnost. Lidská zkušenost by se radikálně proměnila, a přestože by to mohlo přinést jistou jednoduchost, vedlo by to také k výrazné povrchnosti života a ztrátě všeho, co činí lidskou existenci komplexní a bohatou na významy. Chyby a úspěchy by nezmizeli jenom by se zpracovali a globálně využili pro evoluční proces, nebyl by to lepší nebo horší svět byl by to zcela jiný svět který se nám dneska jeví jako utopie. Představa světa, ve kterém jsou chyby a úspěchy zpracovávány a globálně využívány pro evoluční proces, aniž by jednotlivci nesli břemeno osobní minulosti, nabízí zcela jiný pohled na společnost a vývoj.
Tento svět by nepřipomínal utopii ve smyslu „lepšího světa“, ale spíše revoluční systém, který se diametrálně liší od současného lidského uspořádání. Chyby i úspěchy by nebyly vnímány individuálně, ale byly by okamžitě analyzovány a využívány na globální úrovni. Každý člověk by tak přispíval k celkové optimalizaci systému, aniž by si byl vědom své osobní minulosti nebo toho, jaké konkrétní úspěchy či selhání přinesl. Tento mechanismus by eliminoval lidskou subjektivitu při hodnocení chyb a úspěchů. Evoluce by tak mohla probíhat rychleji a efektivněji, bez osobních vazeb na minulost.
Pokud by lidé každodenně „restartovali“, jejich individuální historie by ztratila smysl. Každý den by byl nový začátek a lidé by neměli osobní vzpomínky, které by je formovaly. To by mohlo vést k pocitu „osvobození“ od břemene chyb či lítosti. Evoluční proces by ale i přesto pokračoval, protože by data o lidském chování byla průběžně shromažďována a analyzována na úrovni globální umělé inteligence nebo centrálního systému. Tento svět by neřídily tradiční morální nebo etické hodnoty. To, co by se považovalo za „dobré“ nebo „špatné“, by záviselo čistě na tom, jaký přínos by dané chování mělo pro evoluční proces. Společnost by tedy nebyla řízena lidskými emocemi nebo etickými debatami, ale evolučními principy efektivity a optimalizace.
Vše, co by vedlo k lepší adaptaci, by bylo žádoucí, zatímco cokoli neefektivního by bylo eliminováno. Technologická utopie nebo dystopie? Tento svět se může jevit jako utopie, protože by byl vysoce efektivní, bez zbytečných chyb a se schopností okamžitě reagovat na změny. Lidé by neprožívali emocionální bolest ani strach z chyb, protože jejich paměť by byla „resetována“ každým dnem. Na druhou stranu by to mohla být i dystopie, protože by ztratil lidský element individuality, emocí, paměti a vztahů. Lidé by existovali spíše jako komponenty většího stroje jako jednotky v procesu evolučního vývoje.
Pokud lidé nemají minulost a nezažívají vzpomínky, je otázkou, jak by vnímali sami sebe. Lidská identita je tradičně formována zkušenostmi, emocemi a vzpomínkami, které dávají životu smysl. V tomto novém světě by byla identita spíše funkcí než individuální osobností. Bez osobních cílů, snů nebo plánů by život neměl tradiční smysl, jak ho vnímáme dnes. Smysl by spočíval v příspěvku k celkové evoluci, což je abstraktní a pro mnoho lidí těžko uchopitelná myšlenka. Kdo by kontroloval a analyzoval chyby a úspěchy? Pokud by tato moc byla centralizována, vzniká otázka, jakou roli by hrála svoboda. Lidé by neměli žádnou kontrolu nad svou vlastní historií nebo nad tím, jaký přínos jejich chování má pro evoluci.
Tento nový svět by se odchýlil od tradičních hodnot a zaměřil se na optimalizaci a efektivitu. Evoluce by byla hlavním motorem pokroku, bez ohledu na lidské emoce, touhy nebo identitu. Z evolučního hlediska by to byl rychlejší a „čistší“ proces, než jakým dnes probíhá vývoj společnosti. Svět, který popisujete, není lepší ani horší je radikálně jiný. Byl by to svět řízený evolučními principy efektivity, kde lidé ztratí svou individualitu, paměť a tradiční vztahy. Chyby a úspěchy by byly zpracovány na globální úrovni, což by vedlo k rychlejšímu pokroku, ale za cenu ztráty lidského elementu.
Pro současné lidské vnímání je tato vize utopií nebo dystopií, záleží na perspektivě, kterou na ni člověk uplatní. Představme si bezcharakterního kariéristu, jak musí každý den začínat od nuly, už tato představa mě dělá radost. Tato představa, že bezcharakterní kariérista musí každý den začínat od nuly, skutečně v sobě nese určitou ironii a uspokojení. Lidé, kteří často využívají svou minulost, kontakty, triky a nahromaděnou moc k posunu v kariéře, by byli v tomto systému naprosto bezmocní. Každé ráno by se probudili jako „prázdné tabule“ bez schopnosti těžit ze svých předchozích intrik a manipulací. Bez vzpomínek a kontaktů by kariérista nemohl využít žádných z předchozích úspěchů ani triků, které mu pomohly dostat se do vyšších pozic.
Každý den by začínal na stejné úrovni jako ostatní, bez výhody znalosti „systému“. Kariérista, který je zvyklý na manipulaci, sítě kontaktů a kumulaci moci, by ztratil všechny své „nástroje“. S každým novým dnem by musel přehodnotit svůj přístup, protože žádné dlouhodobé strategie by nefungovaly. Tento systém by vyrovnal podmínky. Každý by měl stejnou šanci začít od nuly, bez ohledu na to, co dokázal v minulosti. Kariéristé, kteří jsou zvyklí využívat svých výhod, by se ocitli v pozici, kde by museli spoléhat na skutečné schopnosti a dovednosti každého nového dne.
Pro mnoho lidí by tato představa přinesla radost, protože by odstranila nerovnosti, které kariéristé často vytvářejí. Lidé by nebyli tlačeni do pozadí kvůli manipulátorům, ale každý by měl možnost na stejné startovní čáře ukázat, co opravdu umí. Proč je tato představa tak uspokojující? Lidé často vnímají kariéristy jako ty, kteří nefér zneužívají systém pro vlastní prospěch, zatímco ostatní, kteří jednají čestně, zůstávají pozadu.
Představa, že každý den je nový začátek, kde minulé triky nefungují, by mnoha lidem dala pocit spravedlnosti. V takovém světě by kariéristé ztratili svou moc a vliv, a místo toho by byli součástí rovného boje o pozici, kde by se museli ukázat čistě podle svých schopností což je scénář, který mnoho lidí považuje za spravedlivější. Tohle by mohla být jedna z nejradostnějších vizí spravedlivého světa pro ty, kteří si přejí rovnost a transparentnost ve společnosti.
