Ačkoli ideologie nemusí být nutně totalitní, v praxi ji zjevně bez totality nelze uskutečnit. Nezřídka se stává, že si lidé pletou zdánlivě podobné pojmy jako komunismus, socialismus či sociální demokracie. Samo o sobě stanovení definic není nic jednoduchého, protože doba tomu chce, abychom měli téměř bezedný přístup nejen k získávání volných informací, ale i k jejich šíření. Nelze se tak divit, že se z různých zdrojů můžeme dočíst pitomosti, což nás zkrátka nemůže intelektuálně uspokojit. Klíčovým znakem socialismu je už z jeho názvu důraz na sociální humanitu a z toho vycházející potlačování egoismu. Znakem socialismu je společné vlastnictví a tím odmítá soukromé vlastnictví jenže to v praxi nefunguje.
Komunismus definitivně odstraňuje rozdíly mezi těmi, co jsou nahoře a těmi co jsou dole, zavádí globální společné vlastnictví a společné hodnoty jsou rozdělovány podle potřeb a nikoli podle zásluh. Nelze říct, že samotná komunistická ideologie by v praxi fungovat nemohla. Problém není v její definici, ale především v lidské individualitě. Ať je to sebevětší klišé, každý člověk je originál, a už z toho důvodu je zřejmé, že nemůže na světě existovat společnost v podstatě ani dvou lidí, kde by komunismus mohl dlouhodobě a bez problémů existovat. Elitářství má samozřejmě svá temná zákoutí, ale je jediným logickým systémem přístupu ke členům společnosti. Nikoli ve smyslu, že bychom měli rozřazovat občany do kast a přiřazovat jim určitou váhu, ale ve smyslu, že každý jsme jiný a ke každému je tak třeba přistupovat individuálně dle jeho postavení.
Teoreticky, kdyby komunistická ideologie fungovala ve všech sférách života, egoismus by přestal existovat. To je i z biologického hlediska nepřijatelné, protože každý z nás vykazuje odlišnou inteligenci, přístup k životu, názorová hlediska, která vychází z naší povahy a nikoli z výchovy a další jedinečné prvky, které kdyby společnost začala ignorovat, dříve či později by se musela zhroutit. Komunismus vždycky musí někdo zavést. Někdo, kdo má tu moc. A i kdyby se mu podařilo přesvědčit celou společnost, že komunistická myšlenka je správná, jejím přijetím a ztotožněním se s ní by se z těchto lidí stali naprogramovaní roboti bez vlastního myšlení. Nelze považovat za komunistickou tu společnost, kde existuje vychovatel a vychovávaný.
Problém socialismu je především v tom, že vždycky v historii socialistických režimů byl řád v držení elit, což je nejen přímo proti principu socialismu, ale také to vede, jak bylo řečeno, k totalitním praktikám a mocenské posedlosti, je nutné říct, že socialismus je ekonomicky vysoce neefektivní, protože společné vlastnictví neprodukuje bohatství, z čehož plyne nedostatek prostředků k přerozdělování a to vede v delších časových horizontech ke krizím, které většinou vládnoucí elity nedokáží bez vnější podpory ustát. Samozřejmě, pokusy o zavedení komunismu ve světě byly a stále jsou. Ať už právě Sovětský svaz a jeho satelity, Mongolsko, Vietnam, Kuba, Čína, Srí Lanka, Severní Korea atd. nenajdete ale ve světě příklad, kde by komunismus nebo snaha o jeho zavedení vedly k pozitivním výsledkům, dlouhodobému hospodářskému růstu či spokojenosti občanů.
Ani kapitalismus není ideální ekonomický systém a už vůbec ne ideální ideologie. Ale z mnoha pohledů je to nejmenší zlo, protože sice přímo ve svém principu plodí třídní rozdíly a prosazuje ryze soukromé vlastnictví, ale na druhou stranu zachovává lidem tu nejzákladnější hodnotu, kterou mají jejich vlastní jedinečnost, na jejímž základě dostávají všichni možnost se prosadit. To, že to má někdo snazší a někdo složitější podle společenského postavení, je samozřejmě něčím, na co nemůžeme být hrdí; je však třeba říct, že štěstí dosáhli i nízko postavení a neštěstí ti postavení velmi, velmi vysoko. Má-li tedy společnost volit mezi rovností příležitostí nebo rovností výsledků, logickou i přirozenou volbou je bez jakýchkoliv pochyb varianta první.