úterý 1. května 2018

GVKB digitalizace eliminuje dogmatické dezinformace

Končí období vymývání mozků pomocí dogmatických dezinformací, dělnická třída už má dost toho, že je s ní jednáno jako s ekonomickými otroky, když umře zbytečně díky dluhům milion chudáků, je to jenom statistika, a když umře bohatá a mocná celebrita, je to tragédie, o tom současnost je! 

Už zde bylo dost ekonomické špíny a je třeba začít s globálním úklidem této špíny, pokud se nemůže podřízený dohodnout s nadřízeným o svojí mzdě, za kterou jde normálně žít tak se to musí začít řešit a vyřešit, politici jenom slibují, že bude líp, ale po volbách je líp jenom politikům a dělníkům líp není, dělníci u nás pracují od roku 1948 za tak malé mzdy, že už se jedná o ekonomické otroctví, logicky je zde blbá nálada a veliká konzumace piva a cigaret. 

Ceny jako v kapitalismu ale mzdy jako v socialismu, pro ekonomické migranty, jsme už jenom chudou tranzitní zemí, na cestě do bohatých zemí. Peníze z naší práce mizí rychle do bohatých zemí, nebo do daňových rájů, jsme zde už jenom zaostalá kolonie, s levnou pracovní silou. 

Padají zde mosty, protože nemáme peníze na to je opravovat, polovina bytů v naší republice je v takovém stavu, že by se ty domy měli konečně zbourat, a postavit nové moderní domy, nepotřebujeme zde obrovská nákupní centra na okraji měst, potřebujeme zde moderní automatizované továrny, jaké se staví třeba v Německu. 

Cizinci zde vše levně skoupili, a tak zde už není ekonomicky naše vlast, protože zde už nic hodnotného nevlastníme. Vše se zde vytunelovalo a rozkradlo, pomocí chybné kupónové privatizace, zhaslo se světlo, a šlo se ve velikém krást. Zlato z našich bank zmizelo okamžitě v tichosti do ciziny, a tak naše peníze, které si vyděláme, nejsou už podložené zlatem. 

Samozřejmě nikdo za nic nemůže, to ta minulá vláda byla špatná, je to obehraná písnička svalovat vinu na ty, co se už nemohou bránit. Náš malý chudý národ je mnoho století jenom fackovacím panákem, který si musí nechat vše líbit od velikých bohatých národů, následkem je zde logicky snaha utéci z našeho národa jinam, zde to nemá už velmi dlouho žádnou ekonomickou budoucnost. 

Co si mám myslet o národě, kde se v obchodě prodává jedovatý tvrdý alkohol, a kde lidi geneticky zaostalé rasy, se zde běžně chovají jako extrémisti a vandalové, a my se nesmíme bránit, pomocí střelné zbraně, stát zde ve všem selhal, protože nám vládnou jenom kariéristické staré louky, které ovládají milionáři z bohaté ciziny. 

Už bylo dost hlásání pravdy a lásky, pokud zde chceme být konečně doma, musíme zde pro to i něco udělat, potřebujeme zde předat moc a bohatství GVKB umělé inteligenci a ona zde vyčistí tento chlív, od ekonomických parazitů, kdo nebude profesionálně trvale pracovat, ten nebude zde jíst a nebude zde mít kde bydlet.

Krematorium je jistota

Vše co je živé, to je zde dočasně, protože trvale je zde jenom smrt, vše živé zde má určený osud, a tímto osudem je každý život limitován, dneska jsi nahoře a zítra budeš dole. Většina lidí zbaběle řeší svoje deprese útěkem do světa iluzí, iluze jsou, jak hůl o kterou se opírá nemocný člověk. Kupte si naše iluze, je to jistota desetinásobku, ano, bude vám lépe, sliby se slibují a jenom blázni se naivně dopředu radují, než poznají, že byli zase chycení do pasti z iluzí. 

Já jsem správný pastýř, následujete mě jako ovce, a já vás zavedu do ráje, kde je štěstí a láska. Milost byla plná podvodníků, co se snažili na lidech egoisticky parazitovat, ale kdo jinému jámu kopá, ten do ní časem sám i spadne. Moderní doba přišla s nápadem parazitovat tak že to nikdo nepozná, parazitování je skryto pod povrchem a jenom specialisti vědí, jak to celé funguje, celý systém je postaven na vymývání mozků pomocí; demagogie, reklamy, dezinformací, pohádek, politiky, náboženství, drog, programů, strategie, atd. 

Následkem je konzumní kultura, ve které místo pravdy je lež, a místo lásky je zde nenávist, konzumní svět ovládá dneska milion milionářů a prezidenti a ředitelé, to jsou už jenom prodejné loutky, které milionáři snadno ovládají, za vším jsou už mnoho století peníze, nemáš peníze, tak jsi bezdomovec. Heslem moderní doby je, rychle a levně, vše se; optimalizuje, automatizuje, miniaturizuje, recykluje, atd. dnešní novinka, se za dva roky už nevyrábí, protože je zde novější a lepší novinka. 

Už zbývá jenom to začít brát lidi jako výrobky, není už o dospělého člověka na pracovním trhu zájem, protože je starý nebo nemocný, tak se člověk automaticky pošle do obvodního krematoria, a tím je problém s; nezaměstnaností, degenerací, podporami, důchody, sociálními dávkami, sociálním bydlením, sociálním zdravotnictvím, extremismem, vandalismem, rasismem, fanatismem, nacionalismem, multi-kulturami, ekonomickou migrací, atd. optimálně globálně vyřešen, nejsou na světě nepřizpůsobiví příživníci, tak s nimi ani už nejsou žádné problémy. Z prachu vše zde vzniká a v prach se to i navrací, prachy zde má už jenom milion milionářů, o tom to zde dneska je.

Proč tak rádi něco slavíme?

Jsme herci, a proto rádi něco slavíme, zvířata nejsou herci, a tak nemají potřebu něco slavit, jak došlo k tomu, že se z lidí stali herci? Herci se z nás stali díky rolím, které v lidské společnosti hrajeme, někdo si zde hraje na kazatele a jiný si zde hraje na milionáře, abychom mohli svoje role lépe hrát, jsou zde; kostýmy, kulisy, hry, pravidla, atd. lidi co žijí mnoho generací ve městě, se tomu psychicky přizpůsobili, a tak berou život ve městě, jako veliké divadlo. Co jsou to sociální sítě na internetu, nebo televize, je to jenom veliké divadlo, kdo chce v klidu s loutkami žít, ten zde i musí loutkou být. 

Loutky se rozdělují podle toho, jak jsou úspěšné na tomto divadle, nejúspěšnější loutky zde dělají; prezidenta, předsedu, ministra, senátora, poslance, soudce, profesora, diplomata, celebritu, ředitele, milionáře, atd. hovořme zde o kariéristických závodech mezi loutkami. Málo lidí ví to, že Ježíš Kristus je jenom divadelní postava z Římského divadla, tenkrát šlo o to zesměšnit Židy, co věřili na příchod svatého mesiáše, který je spasí. Nějak se to ale vymklo státní kontrole, a nakonec z toho vznikla Křesťanská svatá sekta, co má v Římě svoje svaté centrum ve Vatikánu

Na divadle se dějí zázraky, a tak je zde možné chodit po vodě, po ukřižování zase obživnout, uzdravovat snadno těžce nemocné, atd. všimněme si toho, že svatý je jenom ten, kdo je dlouho mrtvý, tím je zajištěno to, že nikdo už nemůže dokázat to, že šlo o hříšníka. V současnosti zde zase máme reklamu, která se taky snaží z nás udělat hlupáky, co si koupí něco drahého a zbytečného. Myslíme a konáme podle situace, pokud má zde hodnotu hrát divadlo, tak i hrajeme divadlo, pro zvířata nemá smysl hrát divadlo, a tak divadlo nehrají, a jsou taková, jaká opravdu jsou. 

Když se díváte na filmy, z velmi vzdálené kultury, tak i když je zde dobrý překlad slov u herců, tak nerozumíme smyslu toho divadla, protože zde jsou u divadla jiné priority. Není ten, co by se dokázal zavděčit všem, někdo se snaží zavděčit těm, co jsou dole, a jiný se zase snaží zavděčit těm, co jsou nahoře. Taky zde i máme klub skeptiků, co uděluje bludné balvany těm, co špatně hrají toto lidské divadlo, je zde ale mnoho lidí, co by si takový bludný balvan mnoho zasloužili, ale to by museli být bludné balvany tak veliké, že by byla manipulace s nimi velikým technickým problémem.

Lež je krásně oblečená

Pravda je v lidové moudrosti a zde není oblečená do krásných slov a tak je nahá, lež je v; náboženství, politice, pohádce, reklamě, pověrách, mytologii, symbolech, rituálech, atd. protože se stydí za to jak nám lže, tak se obléká do krásných slov.

Mnoho let jste slyšeli v různých obměnách jak naše malá země uprostřed veliké Evropy vzkvétá, kolik jsme toho vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám že jste mne nepřišli poslouchat proto, abych vám i já uboze lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není ve světě žádný zájem, zatímco toho, co nutně potřebujeme, se nám často nedostává. Stát, který se nazývá lidovým státem lid agresivně ponižuje a bezcitně ekonomicky vykořisťuje. 

Naše chybné hospodářství plýtvá hodnotami, kterých máme velmi málo. Zkazili jsme si špínou půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív, než ve většině evropských zemí. Žádná četba chybných statistik, které mám k dispozici, by mi neumožnila rychleji a snadněji pochopit stav, do něhož jsme se dostali než otevřená komunikace s obyčejnými lidmi. Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém dezinformačním prostředí. 

Dezinformačně jsme onemocněli pesimismem, protože jsme si zvykli v totalitě něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr v nové éře internetu a krutého boje o holou existenci. Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní, dosavadní režim vyzbrojen svou konzumní ideologií ponížil člověka na výrobní sílu a na nehodnotný výrobní nástroj. 

Z nadaných lidí správně hospodařících ve své zemi, udělal ubohé šroubky obludně velkého, rachotícího a páchnoucího konzumního stroje, o němž nikdo na světě neví, jaký má vlastně smysl. Nedokáže nic víc, než zvolna, ale nezadržitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šroubky. Mluvím-li o chybách, mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na chybný konzumní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali v chodu. Všichni jsme za chod konzumní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci. Proč o tom mluvím: bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních let brát jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. 

Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí generace nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, totiž povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle optimálně jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident, toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu konzumního systému jen od nich. Svoboda a rovnost znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech. 

Uvědomíme-li si to, pak se nám okamžitě všechny hrůzy, které nová generace zdědila, přestanou jevit tak hrůzné. Uvědomíme-li si to, vrátí se do našich srdcí naděje. Kdykoli mi někdo o nás tvrdil, že jsme tací nebo onací, vždycky jsem namítal, že společnost je velmi nestabilní systém a že nikdy není dobré věřit pouze té její současné tváři, kterou právě ukazuje. Jsem šťasten, že jsem se nemýlil. Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, ponížených, skeptických a zdánlivě už v nic nevěřících občanech vzala náhle ta úžasná síla setřást ze svých beder starý systém. 

Jak je vůbec možné, že tolik lidí okamžitě pochopilo, co dělat, a nikdo z nich k tomu nepotřebuje žádné rady a instrukce? Myslím, že tato nadějeplná tvář naší dnešní situace má dvě hlavní příčiny: člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vždycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu, byť by tuto schopnost v něm vnější svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, že lidové tradice, o nichž se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi dřímaly a nenápadně se přenášely z generace na generaci, aby je v pravou chvíli každý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek. 

Mnoho našich občanů v minulosti zahynulo v boji nebo ve věznicích, mnozí byli bez soudu popraveni, mnoho lidských životů bylo agresivně zničeno, mnoho talentovaných lidí bylo vypuzeno do zahraničí. Pronásledováni byli ti, kteří zachraňovali čest našeho národa, nebo ti, kteří se vzepřeli centrální byrokratické vládě, i ti, kteří dokázali prostě být sami sebou a myslet svobodně. Na nikoho, kdo za naši dnešní relativní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být rychle zapomenuto. Potoky lidské krve, které zbytečně protekly ve válkách a revolucích nesmí být zapomenuty především proto, že každé lidské zbytečné utrpení se týká každé lidské bytosti. Ale nejen to: nesmí být zapomenuty i proto, že právě tyto velké oběti jsou tragickým pozadím dnešní relativní konzumní svobody. 

Jedině národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin. Pokusme se takto chápané sebevědomí vnést jako lidé do života naší pospolitosti a jako národy do našeho chování na mezinárodním jevišti. Jedině tak získáme opět úctu k sobě samým, k sobě navzájem i úctu jiných národů. Náš malý stát by už nikdy neměl chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. 

Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat čistá láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky. Toto čisté záření může být přesně tím, co můžeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek konzumní politice. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jenom sobeckým bojem o výhody a moc, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického politického manévrování, ale že může být i uměním kde existují skutečné ekonomické zázraky, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět. Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi důležitou křižovatkou Evropy. 

Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou budeme od nich potřebovat? Naším největším nepřítelem jsou naše chyby které neustále opakujeme jde nejvíce o; lakomost, drogy, lenost, atd. Zabraňme tomu, abychom sympatie světa, které jsme tak rychle získali, stejně rychle ztratili tím, že se zapleteme do houštiny mocenských šarvátek. Nedopusťme, aby pod vznešeným hávem touhy sloužit věcem obecným rozkvetla opět jen touha posloužit každý sám sobě. Teď nejde o to, která strana, klub, či skupina mocensky a ekonomicky zvítězí. 

Budoucí prestiž bude záviset na tom, jaké světové osobnosti si vybereme a posléze zvolíme aby oni na nás neparazitovali ale nám sloužili. Za svůj úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení hodnotných slušných lidí, kteří jsou na tom hůře než si zaslouží. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice hospodářsky prosperující a zároveň i spravedlivé, zkrátka o republice která optimálně slouží každému člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice vzdělaných a slušných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Jak proměnit správné nové myšlenky v realitu?