pondělí 11. dubna 2016

Kariéristický alibismus v politice

Každá kultura je něčím specifická. Tu dnešní kulturu bych nazval pokryteckou kulturou, i když si jsem vědom toho, že se u nás opakuje po nepříliš dlouhé době. Po "bratrské intervenci" pěti spojeneckých armád v roce 1968 podepisovali občané ČSSR Poučení z krizového vývoje. Nebylo důležité, co si mysleli, hlavně, že podepsali. Nejspíš netušili, že šlo o začátek dlouhých dvaceti let normalizace. Doby, v níž si téměř každý dával pozor, aby před jinými, než blízkými přáteli, neřekl svůj skutečný názor.
Byla to doba rezignace na vlastní názor. Pokrytectví se k nám po roce 1990 začalo postupně vracet. Nejdříve s vlnou politické korektnosti a multikulturalismu. Mysli si, co chceš, ale hlavně neříkej, že se ti něco nelíbí, co vypadá podobně jako ten zloděj, co nás okradl. Opětovné uzavírání vlastních názorů jen do vlastní hlavy pokračovalo všude. Firmy a organizace přestávají patřit jejich starým vlastníkům, ti totiž ztrácejí smluvní volnost. Nemohou si ani určit, s kým uzavřou pracovní smlouvu.
A jde to ještě dál, už ani ten, kdo jedná za jiného, nemůže poctivě plnit pokyny zastoupeného, v tomto případě na trhu s nájemním bydlením. A aby toho nebylo dost, na frak dostávají od státu ti, kteří aktuální vlastníky státu nebo jejich snaživé podřízené zpochybní nebo naštvou. Jde o pár příkladů, ale v médiích jich proběhlo víc. Nejde ale primárně o ně, i když lidské osudy šikanovaných jsou často poznamenané.
Jde o vliv na všechny ostatní. Ti vidí, že pokud budou zlobit, může přijít nepříjemnost. A tak se vrací autocenzura. Možná vydrží do příštích voleb, možná bude trvat desetiletí. I když teď českou společnost kočírují staří harcovníci z dob minulé normalizace, věřím, že bude skutečně líp. Protože stát, který k aktivním lidem vystupuje pod heslem "Po mě potopa", se stává kolosem na hliněných nohou. Bez ohledu na to, jak velkou silou si jeho aktuální vlastníci budou chtít svoji moc upevnit.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře se moderují