neděle 17. ledna 2016

Snížení daní sníží nezaměstnanost

Nezaměstnanost je vážným problémem moderní doby. Na jedné straně existuje člověk, který chce a může vykonávat danou práci a na straně druhé není nikdo, kdo by ho byl ochoten za mzdu zaměstnat. Na pracovním trhu tak vzniká nesoulad mezi nabídkou práce lidí a poptávkou po práci. Problém nezaměstnanosti je především problémem systémovým. Nezaměstnaný člověk přichází o potřebný výdělek, finančně i sociálně strádá, podstupuje trauma z určité ztráty společenského postavení a časem přichází o kvalifikaci.
Fenomén nezaměstnanosti, není ani tak otázkou politickou, čili závažného systémového selhání trhů, nýbrž otázkou uspořádání společnosti, které dnes určují především vlády. Podle ekonomické teorie se trhy, a trh práce není výjimkou, vyčišťují na dané cenové hladině. Na trhu práce pak dlouhodobě nemůže být jiná nezaměstnanost, než její přirozená míra. To že k tomuto procesu v praxi mnohdy nedochází a ekonomika tak postrádá potřebnou flexibilitu pro další hospodářský růst, je problém spojený především se zasahováním do tržního mechanismu pomocí chybných zákonů a chybných regulací.
Většina vlád, má mediálně jako jednu z hlavních priorit snížení nezaměstnanosti. Otázkou je, zdali se jim to daří, či nikoli. Cílem této práce je zjistit, jak hlavní příčiny nezaměstnanosti, které vyplývají z institucionálního rámce České republiky, překáží tvorbě a udržení pracovních míst. Součástí je i vypracování návrhu vhodných změn k jejich případné nápravě.
V České republice byla jako v jedné z mála zemí, které prošly transformací z centrálně plánované ekonomiky udržena velmi nízká míra nezaměstnanosti. Situace se začala zhoršovat až v roce 2000, kdy prošel finanční sektor bankovní krizí spojenou se zadrhnutím úvěrové aktivity bank. Finanční a měnová krize spojená s devalvací koruny se v následujícím roce přelila do reálné ekonomiky. Proto pozorujeme velmi výrazný nárůst míry nezaměstnanosti.
Tento propad ekonomiky byl podpořen i strukturální změnou, která zde v tomto období právě vrcholila. Staré továrny se zavíraly a jejich místo pomalu nahrazovaly malé flexibilní firmy, které lépe reagují na poptávku spotřebitelů. To by nebylo nic neobvyklého, strukturální změny se v tržní ekonomice dějí plynule a nepřetržitě bez výrazného dopadu na nezaměstnanost, ale česká ekonomika prošla skokovou změnou struktury části ekonomiky, především primárního sektoru.
Od roku 2000 začalo hospodářství již pomalu růst a tento růst pokračoval dalších 8 let. Růst hrubého domácího produktu byl v tomto období velmi výrazný a dosahoval průměrného tempa 4 procent. I v silné konjunktuře zůstala nezaměstnanost na velmi vysokých hodnotách okolo 9 procent. Tento jev lze vysvětlit pouze rozborem institucionálních pravidel, která v České republice v této době fungovala a fungují dodnes. Mezi nejvýznamnější příčiny nezaměstnanosti patří institut minimální mzdy, nemotivačně nastavený systém sociální podpory občanů, rigidní zákoník práce a vysoké daňové zatížení.
Zákonnou minimální mzdou rozumíme min. výši hrubé mzdy na pracovním trhu. Pod touto výší ze zákona zaměstnavatel nesmí najímat práci na hlavní úvazek. Minimální mzda představuje regulaci cen se všemi jejími negativy. Na trhu existuje pracovník ochotný poskytnout svou práci za úplatu nižší, než zákonné minimum a zároveň existuje zaměstnavatel ochotný za danou práci úplatu poskytnout. Dohoda o zaměstnání se ovšem na legálním trhu práce neuskuteční, protože mzda nedosahuje zákonem stanovené výše. Vzniká nám tedy převis nabídky práce nad její poptávkou a v důsledku toho nezaměstnanost. Smluvní dohoda, která by bez této bariéry normálně proběhla, je tak odsouzena k zániku a potenciální smluvní subjekty se pravděpodobně přesunou do "šedé" ekonomiky. Při práci "načerno" tak zaměstnanec neodvede ani korunu na daních a ještě není pod žádnou ochranou zákoníku práce. Bývá tak velmi často porušována například bezpečnost práce. V druhém případě, kdy zaměstnavatel akceptuje vyšší mzdu, než je ta tržní, musí hledat úspory v jiné oblasti a propouští jinde.
Zavedení zákonné minimální mzdy bývá ospravedlňováno s argumentem, že každý má právo pracovat za přiměřenou mzdu. Jak mohou ale zákonodárci vědět, co je a co není přiměřená mzda pro celou zemi? Přiměřená mzda je pouze ta stanovená tržně. Jinými slovy ta mzda, za kterou se najde někdo, kdo má zájem zaměstnat. Do tvorby její výše vstupuje nespočet faktorů. Rizikovost, historie, zkušenosti a kvalifikace pracovníka. Dále je to lokalita a zejména poptávka po statku, či službě, která přímo ovlivňuje cenu výrobního faktoru práce. Například sládek bude mít jinou mzdu v kraji, kde lidé holdují pivu, oproti kraji, kde lidé pijí hlavně víno. Regulace výše mzdy nemůže být nikdy účinná, protože regulátor nemá všechny informace, zkrátka ceny čehokoli se nedají jednoduše centrálně plánovat pro celou ekonomiku.
V současnosti je v České republice výše minimální hrubé mzdy zmíněných 9 900 Kč. Nejde o konečný náklad, protože zaměstnavatel musí odvádět sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance ve výši 34 % z hrubé mzdy. Ti pracovníci, jejichž kvalifikace a schopnosti jsou ceněny méně, zůstanou dnes nezaměstnaní a jsou tak odkázaní na státní podporu. Stávají se nesamostatnými a jejich lidský kapitál dále chřadne, ztrácejí kvalifikaci. Pravděpodobnost znovu začlenění do pracující společnosti se časem rychle snižuje.
Ačkoli je institut minimální mzdy některými politiky zastáván jako sociální opatření, ve skutečnosti má velmi negativní dopad právě na sociálně nejslabší vrstvy společnosti. Tito lidé pak nemohou najít práci, protože jejich mezní produkt práce, který odpovídá ceně práce, je nižší než zákonem stanovené mzdové minimum. Je-li minimální mzda tak nízká, že je pod rovnovážnou mzdou všech pracovníku v ekonomice, je její význam nulový. Zde platí pravidlo, že čím méně zákonů a pravidel, tím jednodušší a transparentnější systém je.
Současný systém sociálních dávek pracuje na principu "buď - anebo". Buď občan pobírá dávky, nebo pracuje. Nízké mzdy v kombinaci s vysokými dávkami demotivují při hledání zaměstnání. To vede k pasivitě a ke stavu, kdy několik generací sociálně slabé rodiny žije jen z milosrdenství státu zcela pasivním životním stylem. Ekonomové tento stav výstižně označují za "past chudoby". O jeho neblahém dopadu na pracovní návyky, kulturní úroveň a morálku rodiny, která do pasti spadne, není třeba zdlouhavě hovořit. To je prostředí velmi nemotivující k práci, protože racionálně uvažující jedinec raději volí stejné peníze bez práce, než ve většině případů fyzicky náročnou práci. Jsem tedy přesvědčen, že velké části nezaměstnaných osob s malým vzděláním se ekonomicky vyplatí nepracovat.
Celkové náklady jednoho nepracujícího člověka činí ročně pro státní rozpočet 200 000 Kč. Stát tak musí na financování těchto výdajů zvyšovat poplatky a daně, které brzdí ekonomický růst a problém prohlubují. Řešením tohoto neuspokojivého stavu je pouze kompletní reforma sociálního systému a jeho dobré provázání s přímými daněmi tak, aby byl každý jedinec motivován k aktivnímu hledání práce a rychlému začlenění na trh práce. To dnes zcela chybí.
Zákoník práce má za cíl přesně definovat mantinely pracovně právních vztahů. Ve 395 paragrafech ukládá zákoník práce zaměstnavatelům přes 400 povinností. Je tedy pro firmy velmi svazujícím omezením a nedovoluje jim pracovní kontrakt lépe přizpůsobit podmínkám v dané společnosti. Dopad chybného zákoníku práce na nezaměstnanost je velmi významný. V praxi existuje pravidlo, které praví, čím pružnější je trh práce, tím se na něm vyskytuje nižší nedobrovolná nezaměstnanost. Řešení je jednoznačné zpružnění a zjednodušení zákoníku práce. Vysoké zdanění snižuje výhodnost ekonomické aktivity. Zvýšená námaha není dostatečně kompenzována odpovídajícím výdělkem. Řada lidí může v důsledku snižování čisté mzdy substituovat práci volným časem, někteří zůstanou raději na dávkách, jiní odejdou za příležitostmi do zahraničí. Vyšší zdanění způsobuje spíše dobrovolnou nezaměstnanost a snižuje potenciální produkt.
Dále platí, že země s normálním daňovým zatížením lákají především kvalifikované a nejproduktivnější pracovníky do domácí ekonomiky, kde zvyšují výrobu a důchod pro celou společnost. Vysoce vzdělaný mladý zdravý člověk s profesionální dlouhou praxí zvyšuje produktivitu, konkurenceschopnost, zaměstnanost a poptávku celé společnosti. Zdá se to jako logický argument, ale podívejme se na zdanění práce v České republice. Špičkový pracovník, který vytváří svou produktivitou nová pracovní místa, stojí zaměstnavatele například 100 000 Kč, jeho čistá reálná mzda je 30 000 Kč. Jeho zdanění práce tak činí výše 70 %. Takto vypadá přímé daňové zatížení práce u nás dnes, pokud započítáme všechny skryté daně a poplatky.
Česká republika, trpí vysokým odlivem kvalifikovaných pracovníků do zemí, či provincií, které nejsou nikoli daňovými ráji, ale pouze ponechávají svým občanům většinu toho, co si vytvoří. Jednoznačným návodem pro Českou republiku by bylo snížení daňové zátěže. Česká ekonomika by se tak vzhledem ke své relativně kvalifikované pracovní síle stala lákavým sídlem pro mnoho světových technologických firem. Zaměstnanost, produkt i daňové inkaso by se razantně zvýšily. Bohužel Miloš Zeman je opačného názoru a tvrdí že profesionální práce je ekonomickým trestem za naivitu lidí, a ten kdo u nás pracuje musí žít v konzumním očistci jako ekonomický ubožák.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře se moderují